O královně Kunhutě - 2. část :: Hradec nad Moravicí - zpravodajský server

Úvodní stránka Tisk Mapa stránek RSS

AKCE
 
 
 

 

 

Kontakt

Za lepší Hradec, z.s.
Pod Hanuší 473
747 41, Hradec nad Moravicí

info(zavináč)hradecinfo.cz

O královně Kunhutě - 2. část

01.12.2008 11:12

Kapitola IV. Královský posel   

Žalostná byla cesta zpustošenou moravskou krajinou. Jezdci, vědomi si nebezpečí, které jim na každém kroku hrozilo od loupeživých hord, vyhýbali se možnosti střetu s nimi, pokud to jen šlo. Nocleh vyhledávali na hradech a tvrzích, které cestou míjeli a když nebylo jinak možno, uchylovali se na noc pod ochranu lesa. Hanušovi se zdála cesta k uherskému dvoru nekonečná. Přemýšlel o Liběně a v hlavě se mu rojily chmurné myšlenky. Představa o tom, jak se otci svěří o své lásce, ho mučila nejvíce. Co si počne, když otec nebude s jeho volbou souhlasit? Co bude s Liběnou a co asi dělá nyní? Po několika dnech strastiplné cesty se přiblížili k uherské hranici.

Při projíždění lesnatým průsmykem je překvapila skupina jezdců. Hanuše vytrhl z myšlenek rázný povel k zastavení. Na obranu nemohlo být ani pomyšlení. Překvapené poselstvo bylo vyzváno ke složení zbraní. Hanuš vykřikl: „Jsme vyslanci královny Kunhuty !“ Velitel jízdní hlídky, aniž by na Hanušova slova bral zřetel, dal povel,aby ho následovali do nedalekého tábora. Jezdci přijížděli do nevelkého vojenského ležení, kde je velitel hlídky zavedl přímo k velitelskému stanu. Požádal je o chvíli strpení a sám do něj vstoupil. Během několika minut vyšel provázen pánem v bohaté zbroji. Jaké bylo Hanušovo překvapení, když v něm poznal pana Jaroslava ze Šternberku. Pan Jaroslav vykřikl: „Pro pána Boha, Hanuši, jak je ten svět malý, kde ty se tady bereš?“ A zval Hanuše do svého stanu.„Povídej, co tě sem přivádí a co tvá rodina je zdráva?“Hanuš se dal do vyprávění, ničeho nevynechal, jen o své lásce k Liběně raději pomlčel. Ze slušnosti se zeptal na zdraví panny Hedviky, která mu byla zaslíbena. Pan Jaroslav nešetřil chválou v jakého statného rytíře Hanuš vyrostl a že mu bude ctí mít takového zetě. Na omluvu za chování své jízdní hlídky začal rozčíleně Hanušovi líčit důvod vojenského tažení. „Konečně se císař Rudolf probral z letargie a spolu s českou a moravskou šlechtou začal čistit zemi od Braniborů a tatarské verbeže.“ Tu se ozval pan Hynek z Lichtenberka, který seděl po pravici pana Jaroslava: „Však se rozhodl poněkud pozdě, jistě pan Hanuš sám viděl na vlastní oči, jak je zpustošená Morava. Vyřiďte králi Ladislavovi naše vřelé díky za kumánské vši, které nám tu nasadil a my se jich musíme zbavovat, zatím co on na hradu Gellértu pořádá rytířská klání a hostiny.“Pan Jaroslav se vrátil k vysvětlení postupu své hlídky: „Není v zemi jenom cizích vetřelců, ale i mnozí pánové zneužívají vzniklé situace a dali se na loupení. Nedivte se tedy, že vám hlídka nedůvěřovala. Konec dobrý, všechno dobré, pozvedněte pánové číše na zdraví kralevice Václava a dobré pořízení pánů u krále Ladislava!“

Brzy ráno se Hanuš s panem Jaroslavem rozloučil a pokračoval v cestě do Uher. Cestou se ještě setkali s družinou pana Jana z Michalovic, který byl pozván uherským králem na turnaj a spolu s nimi cesta na Gellért v družném rozhovoru rychleji ubíhala. Pana Jana nikterak nepřekvapily noviny, které mu Hanuš sdělil. Bylo vidět, že je se současným děním velmi dobře obeznámený. Spíše Hanuše zaujal vyprávěním o statečnosti pana Záviše. Jakým je skvělým bojovníkem, zejména v osobních soubojích a že nejednu dámu svým šarmem okouzlil. Pevně věřil, že se stane vítězem i nastávajícího turnaje, přičemž si hluboce povzdechl: „Ten člověk je snad spojen s ďáblem.“

Za nedlouho se před nimi na obzoru objevily věže Gellértu. Přijetí na královském dvoře bylo více než chladné. Nebýt přítomnosti pana Jana z Michalovi, bylo by s nimi jistě jednáno jako s nepřáteli.Stejně na přijetí u krále, několik hodin čekali. Mezi tím pan Hanuš vyhledal pana Záviše, kterému předal královnin list. Nemohl pochopit, po všem nepěkném, co o panu Záviši slyšel, že mu královna píše. A jak vůbec věděla, že je v tuto dobu na uherském dvoře? O to více byl překvapen vřelým přijetím a při pohledu na šarmantního rytíře ztratil o něm veškeré pochybnosti a věřil, že se stal jen terčem pomluv. Při pročítání listu se tvář pana Záviše rozzářila a bylo zjevné, že je vzkazem velmi potěšen. Po přečtení listu řekl: „Královna si přeje,abych přijel na hradecký hrad. Velice rád po ukončení turnaje pány doprovodím ke královně. Zatím, pane Hanuši, přijměte mé upřímné pozvání na zítřejší klání, kterého se zúčastní i řada českých pánů.“ „Bude mi nesmírnou ctí přihlížet tak honosnému turnaji.“ Odvětil Hanuš, kterému právě komorník oznámil, že jeho veličenstvo, uherský král Ladislav IV. je očekává. Přijetí u krále probíhalo v neméně chladném duchu, jakého se jim dostalo u dvora. Král převzal od Hanuše listinu, kterou mu zaslala královna Kunhuta. Rozpečetil ji a chvatně, aniž by projevil zájem o zdraví své sestry, přečetl její obsah. Načež pánům sdělil, že písemnou odpověď dostanou po ukončení turnaje, po řádném zvážení královniny žádosti. Tím velmi krátkou audienci ukončil.

Brzy ráno probíhaly drobné úpravy kolbiště. Královnou turnaje byla zvolena princezna Alžběta. Uherská krasavice lepých tvarů, dlouhých havranově černých vlasů a velikých mandlově hnědých očí se stala perlou turnaje. První den zápasily skupiny jezdců z různých panství. K veliké nelibosti uherského krále zvítězila česká družina. Druhým dnem probíhaly osobní souboje, ze kterých vítězně vyšel pan Záviš z Falklštejna. S čím větším nadšením předávala princezna Alžběta věnec vítězi, tím více bylo znát na kyselé tváři krále Ladislava, že své dceři zazlívá její přílišnou náklonnost k panu Záviši, nemoha se smířiti s absolutním vítězstvím české šlechty. Těžko nesli porážku i ostatní soupeři, z nichž se každý snažil porazit protivníka a tím předvést svou mužnost před davem přihlížejících dam, však obzvláště chtěli imponovat královně turnaje. Po vyhlášení vítěze pozval král své hosty k slavnostní tabuli, k níž Hanuše s doprovodem nepřizval. Hanušovi posléze předal s patřičnou odměřeností písemnou odpověď komorník. Z toho se dalo lehce vytušit, že zpráva pro královnu nebude nikterak příznivá.

Ihned po obdržení odpovědi chystal se Hanuš i s panem Závišem, jenž se k jeho doprovodu připojil se dvěma zbrojnoši, na zpáteční cestu. Záviš se cestou projevil nejen jako statečný rytíř, ale i jako výborný společník. Srdce Hanuše si získal již během turnaje. Čím více rytíře poznával, tím více jej začínal obdivovat. Cestou k domovu je provázela nelibá vůně spálenišť a místa, kde se nacházela nějaká mršina označovaly hejna poletujících vran. Srdce zabolelo při pohledu na spálená pole. Úroda, jíž bylo v době hladu tolik zapotřebí, lehla na mnohých místech popelem. I když pan Záviš cestou své společníky bavil veselými příběhy, Hanuš byl myšlenkami úplně mimo. Rytíř si zasmušilé tváře svého společníka po chvíli povšiml a zeptal se: „Co mladého pána trápí? Snad ne nepříznivé přijetí u uherského dvora nebo je to nešťastná láska?“ Hanuš se dal do vyprávění svého příběhu. Po chvíli jej Záviš přerušil: „Snad nebude tak zle, často se i zlo v dobro obrátí!“ Hanuš nesouhlasně zavrtěl hlavou: „To neznáte zásadovost mého otce, ten se dá jen těžce oblomit.“ Záviš obrátil téma rozhovoru otázkou na zdraví královny a jak se ji na hradeckém hradu žije.

Zabráni do hovoru nepovšimli si, že jsou již od samotného výjezdu z Gellértu sledováni. Cesta za příznivého počasí pánům rychle ubíhala. Záviš vyprávěl o nevděku krále Přemysla, který za jeho věrné služby jež mu prokázal se odvděčil tím, že nechal beztrestně plenit statky jeho rodu a mu samotnému tedy nic jiného nezbývalo, než se králi postavit na odpor. Také lhal, jak nabízel králi pomoc v boji proti císaři Rudolfovi a byl Přemyslem hrdě odmítnut. Hanuš se nikterak netajil obavami o jejich bezpečnost. Vždyť si Záviš odvážel na dvou těžkých koních veliké bohatství ve zbroji a darech získaných od poražených soupeřů za vítězství v turnaji. Záviš jej uklidňoval: „Nebojím se cizích nepřátel, daleko horší jsou ti, kteří se do očí staví jako přátelé a při nejbližší příležitosti člověka zradí.“ Hanuše, jenž rytíři věřil každé slovo, ani v duchu nenapadlo, že poslední pronesený výrok patří tomu, co jej právě vyřkl.

Při průjezdu Oderskými vrchy byla znát na koních i jezdcích patřičná únava. Hlavně těžcí koně pod tíhou neseného nákladu se začínali opožďovat a jezdcům jedoucím v čele družiny nezbývalo, než na ně místy čekat. Při jedné takové zastávce překvapil čekající jezdce za nimi padající strom. Nacházeli se v lesní úžlabině v místě, které bylo pro přepad nejpříhodnější. Závišova reakce byla bleskurychlá. Ostruhami prudce pobídl svého koně a zvoláním: „Přepadení!“ Vyzval ostatní, aby jej následovali. Proti nim se vyřítila skupina jezdců pod korouhví Haimana z Lichtenburgu. Nastala krutá řež. Hanuš se nyní mohl přesvědčit na vlastní oči o Závišově statečnosti. Družině se podařilo prosekat i přes četná zranění, které v boji utržili. Jenom panu Záviši se záhadně rány vyhýbaly. Tu si Hanuš vzpomněl na to, co říkal pan Jaroslav a hlavou mu proběhla myšlenka, zda není pan Záviš skutečně spojen s ďáblem. Jezdci se snažili mnohonásobné přesile pronásledovatelů uniknout. Aby se jim únik zdařil, museli obětovat i dva zbývající z jejich družiny, kteří nepřítele zdrželi.

Záchranu našli v poslední chvíli za hradbami Fulneckého hradu. Zde byl také Hanuš, jenž utržil v boji ošklivou sečnou ránu, řádně ošetřen. Při večeři Záviš vyprávěl o hanebném přepadení, jaké jim pan Haiman připravil. Vůbec si nepřipustil, že by se mohlo jednat i o něco jiného, než jen o loupež. Hradní pán Záviše vyslechl a pravil s velikou obezřetností, aby hosta neurazil: „ Pan Záviš má jistě pravdu, ale většina zdejší šlechty ho bere jako nepřítele a přičítá mu, že jeho zásluhou utrpěl král Přemysl hanebnou porážku v bitvě na Moravském poli.“ „ „Kdyby to byla pravda, jistě by si mne nepovolala do svých služeb sama královna!“ Hájil se Záviš. Pán hradu přitakal, ale stejně si o tom myslel své. Příštího dne se chystali jezdci na cestu. Záviš srdečně děkoval hostiteli za pohostinství a Hanuše se starostlivě otázal na to, co dělá jeho zranění. Hanuš se usmál a řekl: „To nic není, ale vy jste přišel o značné jmění.“ Záviš se po tomto výroku neubránil smíchu: „Málem jsme přišli o život a ty se staráš o ztracený majetek? Hlavně, že žijeme, to je nad všechny poklady tohoto světa. Majetek ať si vezme třeba čert. Však přísahám, že pánu z Lichtenburgu nezůstanu nic dlužen a včerejší den mi zaplatí svou krví!“ Po těchto slovech pobídl pan Záviš svého koně a za chvíli oba jezdci zmizeli za obzorem.

Liběna byla den ze dne smutnější. Čím déle trvalo odloučení,t ím více narůstala touha po milém. Královna se snažila dívku více zaměstnat, aby přišla na jiné myšlenky, ale všechno její snažení bylo marné. Královský písař za nepřítomnosti Hanuše byl stále dotěrnější, když byl Hanuš Liběně na blízku, tak měl před svým sokem náležitý respekt a mohl jen pomlouvat a donášet. Liběna si mnohdy na chování písaře královně stěžovala, ale marně, královna neměla pro její stížnosti uši, ba naopak, chování svého písaře omlouvala. Rovněž jí nevadilo při častých hostinách, které pořádala, když některý s přizvaných mladých šlechticů proti zásadám dvorní etiky, si k Liběně dovolil více než by mu příslušelo. Dávala tím dívce najevo, jak velice ji těší, že urození pánové projevují o ni zájem. Jednoho dne, když odcházela Liběna s pláčem od královny, povšiml si jejího zármutku pan Kuna. Dívka se mu důvěrně svěřila s tím, co je příčinou jejího žalu. Purkrabí se na chvíli zamyslel, nevěda si rady, jak by nebohou dívku utěšil, prohodil: „Jistě se již brzy pan Hanuš z Uher vrátí a nepříjemnou situaci s jeho pomocí snadněji vyřešíte.“ Dívka si povzdychla: „Slíbil, že promluví s otcem, ale musel svou návštěvu doma odložit pro poslání, kterým ho královna pověřila. Jen aby se mu na cestách nic zlého nestalo!“ „Nemějte o něj obavy, cesta je sice nebezpečná, ale mladý pán je statečný a statečnému vždy štěstí přeje. Nyní nám nezbývá nic jiného než doufat v jeho šťastný návrat, neboť naděje umírá vždycky poslední. Nevěšte proto hlavu, královna jistě nemá s vámi zlého úmyslu, ale mnohdy i přílišné dobro může uškodit.“ Po těchto slovech se pan Kuna s dívkou rozloučil. Jeho kroky směřovaly do hradního sklípku, kde již seděl pan Milota s kaplanem. Pan Milota purkrabího uvítal a otázal se ho, jaké noviny přináší. Pan Kuna již dávno v panu Milotovi našel vrbu,t ak odpověděl bez obalu“ „Přišel jsem utopit ve víně svoji zlost. Královna na má bedra klade stále větší požadavky, ba mnohdy až neúnosné. Připadá mi,ž e jsem ji snad více ku škodě, než ku prospěchu.“ „Milý synu, cesty Boží jsou nevyzpytatelné a nám nezbývá než věřiti, že pán Bůh dobře ví, co činí!“ Prohodil kaplan. „To tedy jistě, ale připadám si u dvora zcela zbytečný, neboť královna nestrpí žádných námitek. Neuvědomuje si vůbec dobu ve které žijeme. Cožpak je vhodné, aby královna v době, kdy království sužuje hlad a mor, myslela jen na své pohodlí a zábavy, aniž by projevila zájem o těžký život svého lidu?“ Pan Milota, i když v mnohém s purkrabím souhlasil, přesto se královny neopomněl zastat:  

„Pane purkrabí, jistě máte v mnohém pravdu, ale pouze z vašeho hlediska. Nedivte se královně, že se takto chová, když od ranného věku byla vychovávána v hojnosti a nebylo jediného jejího přání, aniž by bylo již předem splněno. I když si ve vězení na Bezdězu vytrpěla své, nikdy si nezvykne na strádání. To co se nám jeví jako veliký problém, je pro královnu pouhá malichernost.“ Tato obhajoba pana Kunu natolik rozčílila, že se neovládl a vykřikl: „Pro Krista pána na nebi, jen aby ta její přílišná velkorysost brzy nechodila o žebrácké holi, na její výmysly královská renta nestačí a již nyní se topíme v dluzích! Jako dobrá matka má jít v tak těžkých dobách svému lidu příkladem. Věru nevím, čím by mne ještě více mohla překvapit, než svou přílišnou rozhazovačností.“ Kaplan rozvážně prohodil: „Milý synu, je zbytečné brát si Boží jméno darmo do úst, vždyť jen jemu samotnému přísluší, aby spravedlivě rozhodoval o našem osudu. Kdo ví, jak by se asi dále vyvíjelo téma jejich rozhovoru, kdyby jen tušili něco o tom, že si královna tajně pozvala na hrad Záviše z Falklštejna.

Kapitola V. Příjezd pana Záviše

Záviš, spolu s Hanušem se blížili lesní stezkou k hradeckému hradu. Náhle se setmělo a oba jezdce zastihla bouřka provázená průtrží mračen, jako by již nestačily útrapy jež oba jezdci zažili cestou z Uher. Promočení na kost, po hodinové jízdě prudkým lijákem, přijeli na hrad. Jenom si stačili převléci promočený šat,  již byli předvoláni ke královně.

Sotva vstoupili do sálu, královna jako by na chvíli zapomněla na svou důstojnost, s nadšením oba příchozí uvítala. Zvláště vřele přijala pana Záviše, což překvapilo všechny přítomné, včetně dvorních dam, kterým se sličný a statný rytíř na první pohled zalíbil. Jenom Liběna nespustila oči ze svého milovaného Hanuše. Královna přijala listinu, kterou ji zaslal král Ladislav a po zjištění jejího obsahu zlostně vykřikla: „Ten ziskuchtivý lotr si asi myslí, že je má královská pokladna bezedná! Chová se hůře, než cizí, jako bychom ani nebyli stejné krve!“

Pan Milota, který stál po její pravici, ve snaze královnu uklidnit, řekl:„Milosti, mnohdy je cizí člověk mnohem lepší, než vlastní rodina. Cožpak Ota Braniborský, synovec krále Přemysla, se chová lépe? Rovněž neví, jak vysokou cenu by za propuštění kralevice Václava požadoval.“

Královna se uklidnila a všem přítomným se omluvila slovy: „Jistě mi panstvo promine, že jsem dala volný průchod svému hněvu, který je v současné situaci zcela zbytečný. Pokud chci své syny dostat ze zajetí, tak nemám jiné možnosti, než je vykoupit. Byť by cena za to byla jakkoliv přemrštěná.“

Záviš podotkl: „Milosti, nachází se ještě jedna možnost a tou je odvolání se k císaři Rudolfovi.“

Královna se na chvíli nad tímto návrhem zamyslela, řka: „Je třeba ještě jednou všechno řádně zvážit, ale nyní prosím panstvo, aby mne následovalo do hodovní síně, kde je přichystáno malé občerstvení. Ráda si při tom vyslechnu, jak probíhala mise pana Hanuše u uherského dvora.“

Záviš upozornil královnu na zranění, které Hanuš utrpěl. Královna ihned povolala svého ranhojiče, aby Hanušovo zranění prohlédl. Potom si s velkým zájmem vyslechla celý průběh cesty do Uher a zpět, který jí Hanuš pravdivě vylíčil. Do tohoto vyprávění se několikrát vmísil i pan Záviš, který ho doplnil o pasáže, které Hanuš ze skromnosti vynechal.

Po banketu požádala královna Záviše, aby ji zítřejšího dne provázel na projížďce a sám se seznámil s kouzelným okolím. Hanušovi dala svou vděčnost najevo tím, že ho za statečnost a služby, které pro ni vykonal, povýší při nejbližší příležitosti na rytíře. Život na zámku s příchodem pana  Záviše narostl do zcela jiných rozměrů. Ne, že by se začalo šetřit, spíše naopak, neboť pan Záviš patřil k nejbohatším pánům v království, ale také k velice náročným. Královna s jeho příchodem, jako by o deset let omládla. Pořádaly se bohaté hostiny, turnaje a lovy. Pan Kuna nyní sedával v hradním sklípku mnohem častěji, aby při sklence vína dal volný průchod svým názorům. Jednoho dne si hlasitě stěžoval panu Milotovi: „Vidíte, že je kus pravdy na tom, o čem jsme dříve hovořili. Královna se čím dál více věnuje tomu zrádci a chová se jako děvka!“ Tato slova zaslechl písař a ještě za tepla to donesl královně.

Královna si pana Kunu předvolala a aniž by dala najevo, že je o jeho urážlivých výrocích zpravena, zbavila jej hodnosti purkrabího a pověřila tím pana Záviše. Jako důvod uvedla, že pan Kuna je již vysokého věku a i když své povinnosti dobře zvládá, chce mu dopřát zasloužilého odpočinku.

Královna stále častěji vyjížděla sama, provázena jen panem Závišem do okolí. Zvláště si zamilovali pro své schůzky malebné údolí s potůčkem a voňavou loukou, posetou vstavači. Pokud jim počasí přálo, stávaly se jejich vyjížďky pravidelností, Hanuš využíval nepřítomnosti královny ke svým tajným schůzkám s Liběnou. Chystal se, že navštíví svého otce, hned jak se mu rána, která se zanítila zahojí.

Při jedné ze svých schůzek si povšiml písaře, který je sledoval. Následovala prudká výměna názorů a kdož ví jak by to dopadlo, kdyby nebyl Hanuš zraněný. Zděšený písař se vymlouval na královnu, že má za úkol dávat pozor,aby se Liběně náhodou nic zlého nestalo. Rozčílený Hanuš ho varoval, že pokud své bohulibé činnosti nezanechá, nadělá z něj sekanou.

Od té doby se písař Hanušovi vyhýbal jako čert kříži. Královna, která se plně věnovala panu Záviši, se záhy ocitla v podobných problémech, jaké měli mladí milenci, takže mnohé věci, které jí písař donesl, začala přehlížet. Brzy se šířily okolím řeči o lásce královny k Záviši, který se záhy stal tou nejdůležitější osobou u dvora. Mnohé věci byly pravdou a mnohé byly jen výmysly.

V údolí kde trávila královna milostné schůzky je svah, který se nazývá Čertův kopec. V těchto místech se mněl podle vyprávění scházet Záviš s ďáblem. Tyto zvěsti se šířily velice rychle celým královstvím, až se dostaly k uším olomouckého biskupa Bruna ze Šauenburku, který chvatně navštívil hradecký hrad, aby se osobně přesvědčil o skutečnosti.

Královna se s láskou k rytíři nikterak netajila, i když se mnohé snažila zlehčovat, neboť nemohla ukrýt před biskupem patrné těhotenství. Biskup z obavy před Římem královnu se Závišem ještě téhož večera v hradní kapli tajně oddal. Nemohl však zabránit nelibosti šlechty, která chování královny odsuzovala a čím více se o tomto zvláštním vztahu mluvilo, tím více narůstaly pochybnosti o nevinně královny na smrti manžela. Hanušovi uhasla poslední jiskřička naděje. Přímluva královny u jeho zásadového otce a přítele krále Přemysla pozbyla na váze. Nyní se musel spoléhat jen na svou výmluvnost, na kterou ale moc nesázel.

Od příjezdu královny uplynuly již dva roky a Hanuš rodný Vikštejn za tu dobu mnohokrát navštívil, jen o své lásce k Liběně se otci nepřiznal. Vždy, když se vrátil, vymlouval se Liběně, že ještě nenastala příhodná chvíle k tomu, aby se otci přiznal k jejich vztahu. Tvrdil, že jsou ještě mladí a mají dost času. Netrvalo dlouho a pan Vítek vzal své děti z královského dvora zpět na Vikštejn. Mnoho šlechticů v té době pohoršeni chováním královny odešlo z jejich služeb. Hanuš před odchodem přísahal Liběně, že jí zůstane věrný s tím, že si pro ni co nejdříve na Hradec přijede. Tak plynul den po dni a Liběna čekala marně. Z počátku ji občas chodily od Hanuše zprávy, ale s odstupem času i tyto přestaly chodit. Ubohá dívka se sice pro svou lásku trápila, ale nepřestávala věřit a trpělivě na svého milého čekala. Královně se brzy narodil syn. Služebnictvu přibylo více práce a Liběně začal ubíhat čas mnohem rychleji.

Pan Kuna na hradeckém hradě setrval jen z důvodu, že čekal na návrat svého pána vévodu Mikuláše. Scházel se s přáteli v hradním sklípku, kde probírali všechny novinky, které se v zemi přihodily. Jednou přiběhl do sklípku a nadšeně vykřikoval: „Pan Mikuláš se konečně vrátil ze zajetí!“

U stolu seděl jen kaplan s vrchním lovčím. Pan Kuna se zarazil a zeptal se: „Kdepak je pan Milota, snad také neopustil potápějící se loď?“

Pan Ješek prohodil: „Ani bych se tomu moc nedivil, ale ráno přislíbil, že přijde.“

Kuna usedl a nalil si z konvice pohár vína. V tom přicházel pan Milota: „Buďte zdrávi přátelé! Tak se pan Kuna konečně dočkal.“

„A já si myslel, že vás touto novinou překvapím, ale jak vidím, pánům je to již známo.“

Lovčí podotkl: „Však již bylo na čase. Záviš se chová jako král a Kunhuta mu zobe z ruky!“

„Snad se to již změní s příchodem pana Mikuláše a vrátí se vše ke starému, neboť je to Sodoma a Gomora, řekl kaplan.“

Bylo vidět, že panu Milotovi se na toto téma, coby bývalému zastánci královny nechce moc hovořit, ale přes veškerou svou nechuť podotkl: “Je to předně ostuda královny a král Přemysl se musí v hrobě obracet. Začínám pomalu věřit, že mezi ní a panem z Falklštejnu již muselo dříve něco být. Ten člověk není jen spojencem ďábla, ale je to ďábel sám! Slyšeli jste pánové, že královna pozvala na křtiny svou neteř, princeznu Alžbětu?“

„A co je na tom divného otázal se vrchní lovčí?“  

„Jistě by na tom nebylo nic divného, kdyby neprovázela krátce po svém příjezdu pana Záviše na jeho panství.“

Kaplan se úzkostlivě zeptal. „A co na to říkala královna?“ „Ta jí to ještě doporučila, ať pozná i panství pana Záviše v Prudniku, po dobu než si vyřídí své záležitosti.“ „Pro pána Boha, snad si nemyslí, že se tam budou spolu modlit?“ Vyhrkl Ješek. Pan Kuna se hlasitě zasmál: „Inu, kdo chce kam, pomozme mu tam!“ „Tato poznámka od vás nebyla zrovna moc pěkná.“ Řekl vyčítavě kaplan. “Otče, co na srdci, to na jazyku, čeho se dá očekávat od takové povahy, jakou má Záviš? Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění, ale královna může být klidná, zárukou Závišovy věrnosti je jeho chorobná touha po moci. Mám obavy z toho, že nám pan Záviš brzy ukáže, čeho je ještě schopen. Nechci malovat čertana zeď, ale Vítkovcům brzy otrnulo a znova vystrkují růžky.“ „Snad tomu udělá přítrž král Václav, až zjistí, o co panu Záviši skutečně jde.“ „Bůh pomáhej králi!“ Po tomto zvolání pana Ješka pánové povstali a pozvedli číše: „Bůh pomáhej králi a českému království!“

Bylo již kolem půlnoci, když se pánové značně opojeni vínem rozcházeli. Pan Kuna právě přecházel přes nádvoří, když zahlédl na protější straně kráčející průzračnou ženskou postavu, oděnou do bílého šatu v dlouhých černých rukavicích. Její kroky byly lehoučké jako by se ani země nedotýkaly. Hbitě se štípl do tváře, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Chtěl se tím směrem rozběhnout, ale stál jako přikovaný. Přemítal o tom, zda to není následkem vypitého vína, zkusil na podivnou osobu zavolat, ale jeho ústa přes všechno snažení nevydala ani hlásku. V duchu si pomyslel: “nikdy jsem nevěřil báchorkám o bílé paní a nakonec se s ní setkám. Mezi lidmi se povídá, že paní Perchta se zjevuje při narození dítěte nebo má li někdo zemříti z jejího rodu. Když přináší špatné zprávy, mívá vždy oblečeny černé rukavice a já je přece zřetelně vidím, jasně kontrastují s bílým šatem.“

Po chvíli bílá paní prošla zdí do strážní věže. Jakmile zjevení zmizelo, pominula i jeho strnulost. Zabručel: „To se začínají dít divné věci, přece jsme tolik vína nevypili, aby mě klamal zrak!“ Ráno se s podivnou příhodou svěřil kaplanovi a zapřísahal ho, aby to nikomu nevyzradil. Nerad by se vystavil posměchu přátel. Kaplan ho s porozuměním vyslechl a pravil: „Milý synu, dějí se různé věci mezi nebem a zemí, kterým my nemůžeme rozumět a také nám to nepřísluší. Je pravdou, že s příchodem pana Záviše se mnohé na hradě změnilo, však s politováním musím konstatovat, že k horšímu a tvoje příhoda je jistě Boží varování. Myslím si, že toto zjevení nevěští ničeho dobrého.“

Pan Kuna se ještě kaplana zeptal, jaký má názor na královnu a její sňatek se Závišem. „Nemohu přece schvalovat, když se někdo dopouští hříchu, ale soud nad královnou mi nepřísluší, ten přenechejme pánu na nebesích, neboť jen on je soudcem nejvyšším. Kdož ví, co řekne pan Mikuláš na to, že má dalšího sourozence, kterého mu macecha zplodila se zrádcem a jeho nepřítelem?“

Pan Kuna vyhrkl: „Marně čekám, že přijede na hradecký hrad a sjedná pořádek, ale podle posledních zpráv se Hradci vyhnul a při svém návratu se zajetí navštívil Nisu a Krnov. Podle jeho chování soudím, že se s macechou dostane brzy do křížku, neboť se chová, jak by jí hradecké panství náleželo. Nemohu se již dočkat, až učiní veškerým nepravostem přítrž.“ Sotva se kaplan Verner stačil s panem Kunou rozloučit, dohonil ho kastelán Strachota.

Sotva dechu popadaje, líčil mu svou příhodu, která se navlas podobala příhodě pana Kuny, jen s tím rozdílem, že paní Perchtu potkal v rytířském sále a zmizela ve zdi královniny komnaty. Kaplan se několikrát pokřižoval se slovy: „Pane Bože, ochraňuj nás ode všeho zlého.“ Potom spěchal provázen kastelánem do hradní kaple, hledat útěchu v modlitbách.  

 

 Kapitola VI. Nepříjemná návštěva

 Uplynula řada dní a na způsobu života královny se toho moc nezměnilo, jen peněz na tak náročný život se jí přestalo dostávat. Důchody s návratem pana Mikuláše plynuly k jeho dvoru tak, že se musela chtě nechtě uskrovnit. Z počátku ustaly hostiny a turnaje, postupem doby opouštěli královský dvůr i význační šlechtici, například Všebor z Náměště, Beneš ze Cvilína, Matouš z Černé Hory a mnozí jiní. Záviš mnohem častěji navštěvoval své panství v Prudniku a pokud dlel na Hradci, větší část dne strávil na vyjížďkách s královnou do oblíbeného údolí. Liběna stále marně čekala na příjezd Hanuše, až jednoho dne přišla zpráva, že se pan Hanuš oženil s Hedvikou ze Šternberku. Z počátku tomu nemohla uvěřit, až ji to potvrdil i pan Kuna. Snažil se zklamanou dívku utěšit tím, že může být ráda tomu, jak to dopadlo, že by nerovný sňatek časem stejně ztroskotal. A panská láska prý po zajíci skáče.

Zoufalá dívka byla k neutišení a když si z ní začaly dělat šprýmy i dvorní dámy, tak to neunesla a skončila svůj život skokem s hradební zdi. Královna velmi litovala Liběniny smrti. Z dívčiny sebevraždy udělala nešťastnou náhodu a vystrojila jí honosný pohřeb.

Na hradeckém hradu se stávaly nepříjemnosti stále častěji. Zanedlouho po této tragické události přijel na Hradec vévoda Mikuláš, navštívit svou nevlastní matku. Vyčetl jí zcela nevybíravým způsobem její chování a sňatek se Závišem. Což se mu později, když Záviš povýšil na hofmistra a stal se oblíbencem kralevice Václava, vymstilo. Předal matce listinu, v níž císař Rudolf stvrzuje jeho majoritní vlastnictví opavského panství i hradeckého hradu. Tím dal maceše jasně najevo, že její přítomnost na Hradci je nežádoucí. Královně nezbývalo nic jiného, než se vůli císaře podrobiti.

Ještě dříve než opustila Hradec, potkala ji další nepříjemná zpráva, tou se stala vražda Hanuše. Jeho tělo bylo nalezeno v místech, kde se dříve scházel s Liběnou. Zvláště divné na tom bylo, že se nejednalo o loupež. Nikdy se nezjistilo, kdo tuto vraždu spáchal, i když mezi služebnictvem kolovaly různé domněnky.

Královna se uchýlila na hrad Svojanov. Tento hrad dostala darem od krále Přemysla. Po roce se vrátil se zajetí dvanáctiletý král Václav a povolal k sobě na pražský hrad svou matku. Záviš se tak stal hofmistrem. Ctižádostivý Vítkovec čeho nedosáhl mečem, toho dosáhl lstí. Stal se nejmocnějším pánem v království. Započal dosazovat na přední místa své soukmenovce a tím si upevňoval svoji moc, což posléze začalo vadit české šlechtě v čele s Mikulášem. Královna se ze svého štěstí netěšila dlouho, zemřela za necelých šest let od svého příjezdu na Hradec. Král Václav, i když svého nevlastního bratra neměl pro jeho kritický postoj k chování své matky příliš v oblibě, posléze uvěřil v Závišovu vinu.

Záviš opustil pražský hrad a uchýlil se na Svojanov. Oženil se s Uherskou princeznou Alžbětou, která mu dala syna. Pozval na křtiny svého syna také krále Václava, ale ten byl předem varován, že mu Záviš chystá léčku. S pozváním naoko souhlasil, ale žádal Záviše, aby přijel do Prahy a na křtiny ho doprovodil. Na Pražském hradě byl přijat s obvyklými poctami, ale na odchodu byl zajat a uvržen do žaláře přes to, že se dlouhou chvíli bránil převaze devíti rytířů.

Král Václav se snažil Vítkovce srazit na kolena. Jeho vojsko vedené Mikulášem opavským dobývalo hrad po hradu, až se dostali před Hlubokou. Bratr Záviše, Vítek však nechtěl Hlubokou vydat. Mikuláš nechal předvést Záviše a varoval Vítka, že pokud tak neučiní, Záviše bez milosti popraví. Vítek jeho slovům nevěřil a Záviš byl před jeho očima sťat 24.8.l290.

 Za tři léta po této události přijel na Hradec král Václav. Při této příležitosti se sešli v hradním sklípku staří přátelé. Při dobrém víně vzpomínali na časy, kdy se zde pravidelně scházeli a co všechno se za tu dobu,co se viděli naposled změnilo. Kaplan rozhovor započal: „Je velice milé přátelé, že jsme se tu opět po létech ve zdraví sešli. Mohli jste se sami přesvědčit o pravdivosti mých slov.“ Pan Ješek, jako by na omluvu, řekl: „Nikdo z nás, otče, nečekal,,že události naberou tak rychlého spádu. Pana Záviše zahubila vlastní pýcha a chamtivost, jinak to byl rytíř znamenitý, je škoda jeho zmařeného života.“ Pan Milota vyhrkl: „Snad by jste, otče, nelitoval zrádce!“ „Pán Bůh nás učí lásce člověka k člověku a odpouštět našim viníkům. Je škoda každého lidského života, musíme věřit, že se jeho duši dostane milosti Boží a dojde ke spasení. Snad si již vybral konečně satan svou daň.“ Pokračoval kaplan.

Pana Milotu vytrhla ze zamyšlení poslední slova a vmísil se do hovoru: „Co je člověku platné bohatství a moc, ty si s sebou do hrobu nevezme, ale statečnost, věrnost, láska a dobrota srdce, to jsou ty pravé atributy rytíře. Co vlastně na tomto světě po panu Záviši zbylo? Snad jen legenda s příchutí hořkosti a ta během času upadne v zapomnění.“ Pan Ješek na to prohodil: „To je i moje řeč. Vždy člověk rychleji zapomene na zlo, než na dobro a toto věru nejsou dobré časy na které by člověk rád vzpomínal. Možná, že tuto dobu lidem připomene jen název míst tam, kde se scházeli milenecké páry. Již nyní nazývají místní lidé údolí, které si oblíbil Záviš s Kunhutou „Záviliší“ a les, kde se scházel Hanuš s ubohou Liběnou „Hanuše“. Nezdá se vám, pánové,,že potkal tyto páry podobný osud?“

 

Autor: Vilém Vožda

Oficiální stránky MěÚ Hradec nad Moravicí