O královně Kunhutě - 1. část :: Hradec nad Moravicí - zpravodajský server

Úvodní stránka Tisk Mapa stránek RSS

AKCE
 
 
 

 

 

Kontakt

Za lepší Hradec, z.s.
Pod Hanuší 473
747 41, Hradec nad Moravicí

info(zavináč)hradecinfo.cz

O královně Kunhutě - 1. část

02.12.2008 20:34

 

Kapitola I. Pozdní host

 

Byl teplý jarní den léta páně 1279. V hodovní síni hradeckého hradu seděl purkrabí Kuna z Kunštátu spolu s kaplanem Vernerem v čilé rozpravě nad rozloženými listinami, jež před chvílí výběrčí před něj předložil.

Pan Kuna byl zasmušilý a bedlivě pročítal položku po položce: „Jde to s námi pěkně z kopce milý kaplane, za chvíli nebudeme mít co strčit do úst.“

„Snad by tak nevadilo, kdyby to šlo z kopce jenom s námi, ale celé království po porážce krále Přemysla je na tom více jak zle.“ opáčil kaplan. Venku se zvedl silný vítr, jenž s lomozem přibouchl otevřené okno tak, že se málem vysypala vitráž. Během chvíle se setmělo a celá krajina ztichla. Ve vzduchu bylo cítit napětí. V zápětí se zablýsklo a síní se rozléhal rachot hromu. Purkrabí nevrle zavrčel pod vousy: „Však nikdy ještě nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůře!“ Kaplan při druhém poryvu větru vyskočil od stolu a přibouchl okno právě ve chvíli, kdy na sklo začaly bubnovat ledové kroupy. „Pán Bůh s námi a zlý pryč!“ Vykřikl a počal se horečně křižovat.

Purkrabí pozvedl zamračené čelo od listin na kterých přes slabé mihotavé světlo svíce nebylo téměř nic viděti a povolal stolovníka, aby donesl ze sklepa víno se slovy. „Budeme držet černou hodinku, tak aby nám při ní příliš nevyschlo v krku.“ Po chvíli se stolovník objevil s konvicí vína a hlásil, že právě dorazil na hrad vrchní lovčí. „Ať vejde, přichází jako na zavolanou!“ Poroučel purkrabí.

Stolovník nalil panstvu do pohárů vína. Než stačil konvici postavit, obořil se na něj purkrabí: „Nalij i třetí pohár! Přece vrchní lovčí nebude s námi sedět po suchu!“ Stolovník po nalití vína se s uctivou poklonou odporoučel.

Za malý okamžik se objevil ve dveřích komoří a uváděl: „Vrchní lovčí pan Ješek z Holasovic!“ Do místnosti vstoupil promočený muž, jenž se více vodníkovi podobal než vrchnímu lovčímu. „Pozdrav Pán Bůh ve spolek!“ Purkrabí si neodpustil poznámku: „Cože tak důležitého přimělo pana Ješka k návštěvě hradu v takové slotě. Ješek shodil s ramen promočený plášť, odložil klobouk se sokolím pérem a přistoupil ke krbu aby se osušil. „Dovezl jsem do hradní kuchyně uloveného jelena a sele divočáka. Dobře vím, že to není žádná velká sláva. Lovu se nedaří, zvěř je plašená pytláky a soldateskou vracející se z bitvy u Suchých Krůt, která loupežemi a mordy již rok sužuje prostý lid.“

„Samé Jobovy zvěsti, kdy se již konečně mé uši dočkají příjemnějších zpráv? Hrozím se toho jak se budu muset zodpovídat panu Mikuláši, až se, dá - li Bůh, ze zajetí v Uhrách domů vrátí. Chudák pan Mikuláš snad se nám vrátí z Uher zdravý. Jeho pomoc otci byla marná, málem to životem zaplatil.“ Kaplan podotkl: „Kdo mečem zachází ten s ním také schází. Neměl se král Přemysl stavět v boji proti římskému císaři. Jistě by nebylo české zemi tak zle. Tato slova purkrabího velmi popudila.

Obrátil se na kaplana se slovy, jež procedil skrz zaťaté zuby: „Je lépe v boji zemříti, než v područí žíti! Velikou vinu na tom, co se stalo, nese církev svatá, která se moci krále Přemysla Otakara obávala natolik, že zvolila bezvýznamné švábské hrabátko Rudolfa císařem římským. I právo volit bylo Přemyslovi odepřeno. Tuto urážku nemohl král jen tak lehce překousnout!“

V tom se vmísil do rozhovoru lovčí, jenž právě přisedl a mlaskavě vychutnával lahodný mok. „Není zrovna pravdou, že král Přemysl nebyl k volbě císaře přizván, spíše jeho hrdost mu to nedovolila, ale považoval za mnohem důležitější zjednat si pořádek v zemi.Vzpouru Vítkovců sice potlačil, ale současně ztratil mnoho silných spojenců.“

“Zajisté, že máte pravdu pane Ješku, přitakal purkrabí, ale kdo jiný než král by panovačné Vítkovce zastavil. Nestačily jim obrovské majetky, po lesku koruny se jim zachtělo a když toho nemoha dosáhnout po vlastním knížectví touží. Zejména pan Záviš z Falklštejna!

Od toho bych to nikdy nečekal. Neštítil se zradit svého pána a přítele.“

„Jakého přítele?“ Ušklíbl se lovčí. „Již dlouhou dobu se proslýchá, že byl hlavně jen k ruce královně a to nejen k ruce. Žárlivost ho popudila, jen aby se zbavil soka a zaujal jeho místo.“ Kaplan pozvedl výstražně ukazováček a děl: „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě! Však se jim dostalo čeho si zasloužili.“ „Jistě otče, opáčil Ješek. Boží mlýny melou sice jistě,

ale značně pomalu. Proto se jim musí mnohdy pomoci. Záviš uprchl s mnohými soukmenovci za hranice království jen proto, aby se vyhnul spravedlivému trestu a nadále mohl beztrestně intrikovat proti králi. I pan Jaroslav ze Šternberku se na lovu zmínil, že Záviš před bitvou polské zbrojnoše uplatil, aby vnesli zmatek v šiky pana Miloty z Dědic, který k obchvatu nepřítele velel a ne k hanebnému útěku, jak mnozí nyní tvrdí.“

Purkrabí se zachmuřil: “Moc bych za to nedal, že Rudolfovi prozradil slabiny vojska českého, znaje velice dobře Přemyslovu bojovou taktiku. Což dovedlo Rudolfa k zákeřnému vpádu říšské zálohy v bok českého voje, proti veškerým rytířským zásadám.Však zlaté ostruhy za své pikle nezískal, ba naopak, u císaře padl jako zrádce v opovržení.“

Kaplan dodal: “Jistě, císař Rudolf není tak hloupý, aby si na prsou hada hřál. Cítí v něm budoucí nebezpečí, neboť kdo odměny ani za zradu nežádá, tak takovému nic svaté není.

Mám obavy, jaké časy naši zemi ještě čekají.“ „Nic dobrého.“ odvětil purkrabí!

“Pokud nebudeme mít svého krále, který by pořádek v zemi znovu nastolil a vyhnal Branibory z Čech a hordy Kumánů z Moravy.“

Po těchto slovech sáhl po konvici, jejíž obsah při takto vyčerpávajícím dialogu zmizel.

Povolal stolovníka, aby konvici doplnil a zařídil pro panstvo v hradní kuchyni večeři.

Ješek se otázal: “Nevím, jak může mladičký následník trůnu princ Václav sjednat v zemi pořádek, když jeho poručníkem je Ota Braniborský, ta největší pijavice na těle národa, kterému jen o drancování českého království jde a v současné době se rvou jako dva supi s Jindřichem Vratislavským o poručnictví? Nevím o nikom, kdo by se zasadil, aby kralevic Václav se svou matkou byl z vězení na Bezdězu propuštěn.“

Purkrabí, poněkud podrážděn touto řečí, stroze odvětil: “Je snad na císaři Rudolfovi, aby své léno ochránil a manželovi své dcery Guty královský stolec zajistil. Je mu také jistě známo,že za života krále Přemysla z něho Ota tyl a neváhal ho za to odměnou zraditi, když přislíbenou pomoc v bitvě mu neposkytl.“

Mezi tím se venku vyjasnilo a pramen paprsků zapadajícího slunce pronikl vitráží do hradní síně. Navrátivší se stolovník otevřel okna a do síně vnikl proud svěžího jarního vzduchu. Služebnictvo začalo podávat na stůl jehněčí pečeni, pečené kvíčaly a zvěřinovou paštiku. Panstvo i při jídle pokračovalo v započatém rozhovoru. Tu se dostal na přetřes i pan Berthold z Emmemberku, kterému hanebná smrt českého krále byla přičítána jako pomsta za bratra, kterého Přemysl dal před časem popraviti. S množstvím vypitého vína narůstala i statečnost pánů a jak se říká, po bitvě bývá každý generálem. Rozhovor by se jistě protáhl do pozdních nočních hodin, kdyby jej nepřerušil z venku doléhající hlas hlásného:

“Koho to sem čerti nesou v takovou hodinu?“ Podivil se purkrabí. Kaplan se po těchto slovech chvatně pokřižoval. Po chvíli se rozléhalo řinčení ostruh po dláždění hradních chodeb. Do síně vstoupil komoří a ohlásil královského posla, který spěšně vstoupil a předal purkrabímu zapečetěnou listinu opatřenou královskou pečetí. Purkrabí se obrátil na komořího a požádal ho, aby setrval, rovněž povolal písaře.

Rozpečetil listinu a hltavě četl. „To jsou mi noviny:“ Udiveně kroutil hlavou. “Císař nechal mrtvolu našeho krále do Znojma převézt a zítřejšího dne má být konečně důstojně pohřben, ale co je pro nás nejdůležitější, královna Kunhuta po pohřbu přijede na hradecké panství, což jí sám císař povolil.“

Ješek se ušklíbl: „Kde se najednou vzala ta císařská velkodušnost? Leda, že by mu krásná mladá vdova učarovala.“

 „Ať tak, či onak, zítřejší den bude perný, čeká nás mnoho příprav na přijetí královny, z čehož, abych byl upřímný nejsem nikterak nadšen. Mnohem raději bych uvítal příchod svého pána, vévody Mikuláše!“ Prohodil pod vousy purkrabí tak, aby jej slyšelo jen nejbližší okolí. Potom se obrátil k písaři. “Písaři můžeš odejít, tato depeše je spíše rozkazem, čili není zapotřebí na ni odpovídat!“ Komořího požádal ať se postará o kurýra a sám se jal vroucně loučiti se svými spolustolovníky: “Ráno je moudřejší večera, hlavně zítra bude zvlášť zapotřebí vaší pomoci.“

Příští den již od časného rána probíhaly horečné přípravy na příjezd královny.Uklízelo se nádvoří, v komnatách, síních i stájích. Služebnictvo pobíhalo, každý se snažil, aby se zhostil svého úkolu co možná nejlépe. Hrad po dva dny připomínal jedno veliké mraveniště.

 

 Kapitola II.   Příjezd královny

Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když malebným údolím řeky Moravice, směrem k hradu Vikštejnu přijížděla královská družina vedena pánem Milotou z Dědic. Královna Kunhuta se cestou kochala krásou zdejší přírody, náhle ji vyrušil rázný povel k zastavení.

Družinu zastavil tmavý dým, jenž se vznášel vysoko nad údolím. “Co se přihodilo?“

Tázala se královna pána Miloty jenž jel po boku jejího vozu. Pan Milota starostlivě odvětil: „Vidíte milosti na obzoru ten dým? Mám takové zlé tušení, pro jistotu vyšlu skupinu jezdců, aby zjistila co se tam stalo.“

Sotva dopověděl z houštiny vedle cesty vyběhla dívčina v rozedraném šatě, její dlouhé černé vlasy i spanilý obličej barvily praménky stékající krve. Padla na kolena před kopyta koně pána Miloty, zalomila rukama a z posledních sil vykřikla: „Pro pána Boha, pomozte!“

A skácela se ve mdlobách na zem. Královna dala pokyn svému ranhojiči, aby za pomoci dvou dvorních dam, které ji na cestě provázely, zraněnou dívku ošetřil. Sotva stačili dívku odnést, vyrazil z houštiny Kumán, jedoucí na nízkém koni, v ruce držel kopí, jež po obou stranách zdobily dlouhé ženské vlasy. Jakmile viděl před sebou družinu jezdců v plné zbroji, zarazil koně, který se na místě vzepjal. Překvapením vykřikl několik nesrozumitelných slov a snažil se uniknout.

Než stačil koně otočit, vyrazil pán Milota s obnaženým mečem a ťal pronásledovatele do šíje s takovou silou, že jeho hlava odpadla od těla jako shnilá hruška ze stromu. Z hrdla mu vytryskl proud krve a splašený kůň s bezhlavým jezdcem zmizel v hlubinách lesa.  

„Prokletý pohanský pes!“ Ulevil si pán Milota, majíce ještě v živé paměti krvavou lázeň od Suchých Krůt, kterou Kumáni připravili jeho šiku. Spěšně povolal k sobě pána Herborta s Fulštejna, aby s pěticí jezdců jel na místo, odkud se valil čpící černý dým.

„Buďte obezřetní, neboť nyní již víte, s kým máme tu čest a kdo ví, jak četná je ta pohanská cháska!“ Volal za odjíždějícími jezdci.

Jezdci za chvíli dorazili k nevelké usedlosti, ale takový obraz jaký uzřeli, se nemohl vyskytnout ani v tom nejhrůznějším snu. Na louce před skromným stavením mezi dvojicí mladých jasanů, byl asi dva metry nad zemí za ruce připoutaný muž, zřejmě hospodář.

Pod ním hořela hranice, jejíž plameny olizovaly jeho již bezvládné tělo.

Dva Kumáni přihazovali na hranici polena dříví a byli zabráni do svého katovského díla natolik, že si ani nepovšimli přijíždějících jezdců. U prahu stavení ležela v kaluži krve téměř nahá žena, jejíž tělo jen z části zakrývaly cáry oděvu prosáklého krví. Opodál na špičatém kůlu bylo nabodnuto asi dvouroční batole.

Jeden Kumán právě vycházel ze stavení, když spatřil přijíždějící jezdce vykřikl, aby varoval své druhy.

Vytrhl z toulce šíp, však aniž by ho stačil založit do svého luku, vržené kopí mu prolétlo hrdlem a hrotem jej přibilo k veřejím dveří. Zbývající dva vyrušeni, zanechali svého krvavého díla a zděšeni převahou protivníka, snažili se ze všech sil doběhnout ke svým koním, které měli uvázané opodál, ale tu se již na ně sypaly rány ze všech stran.

Po chvíli řinčení zbroje utichlo a v údolí se rozhostilo posvátné ticho. Pan Herbort dal příkaz dvěma jezdcům, aby mrtvá těla hospodáře a jeho rodiny byla řádně pohřbena.

„A co máme udělat s těmi pohanskými psy?“ Otázal se jeden ze zbrojnošů.

“Ty hoďte na hranici, kterou si sami připravili. Přece nebudete jejich mršinami znesvěcovat zemi!“

Po těchto slovech se pan Herbort se zbývajícími jezdci navracel zpět k družině. Mezi tím se dívka probrala ze mdlob, ale byla očividně v šoku. Když si po chvíli vzpomněla na to, co se přihodilo, propadla v usedavý pláč. Dvorní dámy dívku utěšovaly, že už jí nic nehrozí a že je tady v bezpečí. „Kde jsou mí rodiče a bratříček, co se s nimi stalo?“ Tázala se zajíkající dívka a aniž se jí dostalo odpovědi volala: „Matičko! Matičko má zlatá !“ A po tváři se jí řinuly potoky slz.

V tom přicházela královna, dívčina ustala v pláči a chvíli na ni mlčky hleděla s vytřeštěnýma očima. „Kdo je tato krásná paní ?“ „To je naše královna“, odpověděla jedna z dvorních dam. „Královna? A já si myslela, že je to Panenka Marie.“

Královna se pousmála, pohladila dívku po vlasech a zeptala se jí na jméno. Dívčina si utřela slzy a třesoucím se hlasem odpověděla: „Jmenuji se Liběna, vzácná paní a zachránili jste mé rodiče?“ Zeptala se starostlivě dívka.

“Poslala jsem jim pomoc, snad dorazila včas.“ Odpověděla královna, „Ale nyní mi musíš vyprávět, co se vlastně přihodilo.“ Dívka začala královně vyprávět:

“Brzy ráno, jako ostatně každý den, jsem šla do nedaleké lesní studánky pro vodu a když jsem se vracela, spatřila jsem, jak před domem čtyři ozbrojenci tloukli mého otce, ten mne na štěstí zahlédl a stačil mne varovat. Při útěku jsem se ohlédla a viděla, jak jeden z nich vysedá na koně a jal se mne pronásledovat. Prodírala jsem se trnitým houštím, několikrát jsem upadla a zranila se o kámen.“

Na nic víc si již dívka nedokázala vzpomenout, ale to se již vracel pan Herbort se zbývajícími jezdci. Zarazil koně před královnou a na dotaz, jak pořídili, chvíli mlčel, ale z výrazu jeho obličeje bylo možno vyčíst, že se jim nepodařilo již nikoho zachránit.

Dívčina propadla v usedavý pláč: “Co si já ubohá, sama na tomto světě, počnu?“ Bědovala. Královna ji utěšovala: „U mého dvora se pro tak milou dívku místo jistě najde, já sama se o to postarám.“ Slíbila královna, jíž se dívka od samotného počátku zamlouvala. Dívčina padla na kolena a z vděčnosti líbala královně ruce. Královna dala příkaz dvorním damám, aby dívku převlékly do slušných šatů.

Když dívku ustrojily nikdo by nepoznal, že je prostého původu. Její půvaby krásný šat jen znásobil. Pan Milota přistoupil ke královně a pokorně upozornil na pokročilý čas.

Se zapadajícím sluncem obzor ozdobily červánky, v tu dobu se královská družina blížila k hradu Vikštejnu, kde již byli netrpělivě očekáváni. Královnu uvítal se všemi pompami hradní pán Vítek z Kravař. Před uchystaným pohoštěním představil královně svou manželku

a děti. Mladší dceru Kateřinu a syna Hanuše.

U večeře vyprávěl pán Milota, jaké dobrodružství je potkalo cestou. Královna, jakoby omluvou, při této příležitosti podotkla, že na Vikštejně měli plánovanou jen krátkou zastávku, ale pod vlivem seběhnuvších se událostí budou muset setrvat do rána. Pan Vítek se dvorně královně uklonil a řekl: „Milosti, bude mi nesmírnou ctí, dovolil jsem si pro vás připraviti komnaty, neboť jsem předpokládal, že v tuto pozdní hodinu nebudete pokračovat v cestě.“

Královně při rozhovoru neušlo, s jakým zalíbením syn pana Vítka sledoval Liběnu.

Liběna cudně klopila oči a ruměnec jí zaléval tváře. Bylo zjevné, že se dívce mladý pán také líbí. Pan Vítek se neopomenul královny otázat na zdraví králevice Václava.

Královna se slzami v očích popisovala věznění na Bezdězu a že před jejím odjezdem Ota nechal Václava převézt do Braniborska, aniž by se mohl pohřbu svého otce zúčastnit. Chvíli se dlouze zamyslila, zřejmě ji zvolené téma nebylo příjemné.

“A nyní je čas k odpočinku!“ Přerušila rázně rozhovor, což byl současně povel pro dvorní dámy, které okamžitě povstaly od stolu, aby ji doprovodily.

Brzy ráno se chystala královská družina na cestu. Pan Vítek se srdečně loučil s královnou

a všemi způsoby ji dával najevo svoji oddanost. Královna se jenom zmínila, že musí rozšířit svůj fraucimor a pan Vítek jí ihned nabídl k službám svou dceru. Povšimla si Hanuše jak smutně pozoruje přípravy k odjezdu, nespouštěje očí z krásné Liběny. „I panoš by se mi hodil.“

Hanuš, aniž čekal na rozhodnutí otce, usmál se a běžel se chystat na cestu. Pan Vítek chtěl něco podotknout, ale královna jej předešla slovy: „Inu, to víte pane Vítku, to je to krásné mládí.“ A tajuplně se usmála. Hradní pán aniž by pochopil, kam královna míří, srdečně děkoval: „Milosti, je mi nesmírnou ctí, alespoň se děti naučí dvorním mravům. Vlastním také kus lesa se statkem v sousedství hradeckého panství, kde v dnešní pohnuté době je zapotřebí dozoru, což by Hanuš při službě mohl zastat.“

„Ničeho se neobávejte, sama ráda na děti dohlédnu a bude li zapotřebí, pošlu vám zavčas vzkaz.“

Pan Milota dal povel k další cestě. Byl spuštěn padací most a družina se vydala údolím řeky Moravice na hradecký hrad. Hanuš se dal s Liběnou do hovoru. Ti dva se k sobě chovali tak, jako by se již znali odedávna. Cesta krásnou krajinou rychle ubíhala a za necelé dvě hodiny družina přijížděla k bráně hradeckého hradu, kde je čekalo slavnostní uvítání. Na prostranství před vstupní branou vítali královnu obyvatelé podhradí a okolních obcí v čele s kaplanem. Družičky z košíčků házely před přijíždějící královnu jarní květy. Na nádvoří bylo nastoupeno veškeré hradní služebnictvo, včetně posádky, která v této době čítala kolem dvaceti mužů. Zraky všech se upíraly k vozu, v němž přijížděla královna. Z vozu vystoupila krásná mladá žena, na jejíž sličné tváři nezanechalo vězení ani prožité útrapy žádné stopy. Purkrabí se hluboce královně uklonil a přednesl sice uctivou, leč velmi strohou uvítací řeč. Královna poděkovala za přivítání a aniž by žádala odpočinku, započala s prohlídkou hradu.

Hradem ji provázel purkrabí s písařem a pan Milota z Dědic. Písař nestačil zapisovati změny, které královna žádala. Purkrabí se při každé navrhované změně zatvářil tak, jako by ho bodli šídlem do zadnice.

Královnině oku neušlo jak se purkrabí tváří a prohodila: „Je zcela evidentní, že zde dlouhou dobu nevládla ženská ruka.“ Po těchto slovech se pan Kuna osmělil královně oponovat. „Milosti, hradní pokladna zeje prázdnotou a také nevím, zda by se všemi těmito změnami souhlasil pan Mikuláš.“ Královna podrážděně odvětila: „Co se týká peněz, snad má královská renta na to postačí a můj syn jistě uvítá žádoucí změny, ostatní je již vaše starost.

Nebo snad již na to nestačíte?“ Poslední pronesená slova ťala přímo do živého.

Purkrabí se uklonil s omluvou: “Vaše milost jistě omluví mou smělost, ale mé obavy pramení ze současné situace, která není zrovna moc růžová.“

Královna se pousmála a pokračovala: „A to nás ještě čeká výkupné za mého syna. Musí mi nutně přispět svým podílem ostatní panstvo, je přece i v jejich zájmu svoboda budoucího panovníka. Jsem přece královna a můj dvůr má mít odpovídající úroveň za každé situace nebo snad ne?“

„Jistě výsosti a ještě jednou snažně prosím za prominutí.“ S hlubokou úklonou pronesl purkrabí, ale z jeho tváře se snadno dal vyčíst nesouhlas s královninými slovy i to, jak celou situaci těžce nese. Po důkladné prohlídce hradu se zastavili v konírnách. Královně se nejvíce líbil vraník, zřejmě arabského původu.

Pan Milota pohlédl na purkrabího, který chtěl něco podotknout a rychle jej v řeči předešel: „To je jistě oblíbený kůň pana vévody Mikuláše.“ Purkrabí jen mlčky přikývl hlavou.

Po prohlídce stájí se odebrala královna s doprovodem do hodovní síně, kde byla přichystána slavnostní tabule. Pan Milota šel vedle purkrabího a po cestě prohodil, dávaje pozor, aby to nezaslechl někdo nepovolaný: „Pan Kuna jistě brzy přivykne královniným vrtochům.“ Purkrabí vyhrkl: „Tak to tedy nikdy!“

Pan Milota nevěřícně zakroutil hlavou: „Tak to narazí, k vaší škodě, kosa na kámen.“ 

„V mém věku se dá jen velmi těžce sloužit dvěma pánům. Sloužit královně a při tom zachovat věrnost panu Mikuláši. Starý strom se již těžce ohýbá.“ Vzdychl purkrabí.

„To všechno snad vyřeší za nás čas.“ Podotkl pan Milota, ale to již panstvo vcházelo do hodovní síně. Po jídle služebnictvo pokračovalo v drobných úpravách, které královna neodkladně vyžadovala až do večera. Po večeři, když se královna odhodlala k odpočinku, sešel se v hradním sklípku purkrabí, kaplan, vrchní lovčí a přizvali také pana Milotu z Dědic

a Herbota z Fulštejna, aby jim pravdivě, jako přímí účastníci, vyprávěli o nešťastné bitvě

u Suchých Krůt.

„Máte znamenité víno.“ Započal rozhovor pan Milota. „Pan Mikuláš má v oblibě zvlášť dobrá vína.“ Odpověděl purkrabí. „Jak je vidět, nejste moc nadšen přítomností královny.“ Pokračoval v rozhovoru. „Královna by mi vůbec nevadila, kdyby si hradecký hrad nepletla s pražským za života krále Přemysla.“ „Možná si chce na Hradci vynahradit dobu, kterou strávila ve vězení.“ Prohodil kaplan.

„Snad máte otče pravdu, ale měla by respektovat stav, v jakém se nyní naše království nachází?! Jen si představte, na pozítří si chtěla pozvat místní šlechtu s tím, že se musí

co nejdříve seznámit se sousedy a potom s panstvím. Jsem rád, že jsem ji přesvědčil, aby svůj názor přehodnotila, neboť v tak krátkém čase se nedají přípravy na tak četnou návštěvu absolutně stihnout. Nejvíce mi vadí, že brzy zapomněla na svého manžela, neboť se vůbec nechová jako truchlící vdova.“

Pan Milota se krátce zamyslil a na obhajobu královny řekl: „Zdá se mi, že pan purkrabí je příliš zaujatý. Naše královna je dobrosrdečná, přizpůsobivá a na to, aby do konce života truchlila, je ještě příliš mladá. Vždyť od smrti krále již uplynul rok.“

Ješek se ušklíbl: „Co je tedy pravdy na tom, že měla královna milostný vztah s panem Závišem již za života krále? A také před bitvou nezískala pro svého manžela zastání u uherského dvora z něhož pochází a kde má určitý vliv?“

„To všechno jsou jen klevety těch, kteří se nemohou smířit se skutečností. Hodně si král Přemysl zavinil sám svou přílišnou hrdostí a neústupností. Prosil jsem ho ještě před bitvou, vida několikanásobnou přesilu nepřítele, aby zvolil moment překvapení a napadl Rudolfa v táboře. Jenže králi hrdost nedovolila, aby se dopustil nějakého úskoku, vyžadoval čestný rytířský boj. A jak to dopadlo dobře víme. Čeho se nedopustil český král, toho se dopustil nepřítel. Co je tedy po nějakých rytířských zásadách? Nejvíce mi vadí, že různé pomluvy šíří hlavně ti, kteří se bitvě vyhnuli, aby tím zakryli svou zbabělost. Já sám do dnešního dne nemohu pochopit, jak mohl v bitvě nastat tak náhlý zvrat právě ve chvíli, když naše vojsko nabývalo převahu nad nepřítelem, což nemohl způsobit jenom nečekaný výpad zálohy nepřítele. Myslím si, že mnoho způsobila nekázeň mého šiku, hlavně polských žoldnéřů.

Jak si lze jinak vysvětlit, že povel k obchvatu, byl zaměněn za povel k ústupu. Zúčastnil jsem se již několika bitev, ale takovou krvavou řež, jaká byla u Suchých Krůt jsem ještě nezažil. Nedivím se, že v takové bojové vřavě, kde člověk musel dávat pozor na to, kdo je nepřítel

a kdo spolubojovník, došlo ke zmatku. Také nemohu dát ruku do ohně za to, zda nebyla část mého šiku podplacena. Ať tak, či onak, i když je to mrzuté, nedá se na tom již nic změnit.

Pan Herbort podotkl: „Není přece možné čekat od najatých žoldáků, aby bojovali srdcem, když jim jen o peníze a válečnou kořist jde.“

 Kaplan přispěl také svou troškou vody do mlýna slovy: „Sic transit gloria mundi, všechno na světě je pomíjivé, jen sláva Boží je věčná!“ /Všechna sláva v poli tráva/.

Pan Milota pokračoval. A co se týká vztahu královny a pana Záviše, tomu bych velké váhy nepřikládal, to mohou být jen dvorní intriky a závist.

Pan Ješek pochybovačně prohodil: „Jen aby tomu tak bylo. Není přece lidského šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. A propos:“ Obrátil náhle téma rozhovoru:

„Abych nezapomněl. Byl bych nesmírně potěšen, kdyby se páni zúčastnili zítřejšího lovu na černou zvěř, neboť hradní spíž zeje prázdnotou.“

Purkrabí odvětil: „Nesmírně rád se zúčastním, pokud královna nebude vyžadovat mé přítomnosti při prohlídce panství.“

„Tuto službu snad zastane komoří.“ Podotkl Ješek. Pan Milota byl zjevně nabídkou k lovu potěšen. „Musíme se na to řádně vyspat, aby byl lov úspěšný.“

Kaplan se pousmál a popřál pánům šťastného lovu s tím, že ho zítra čekají jiné povinnosti, než ty světské a součastně vstal od stolu. Po něm se zvedli ostatní pánové a přejíce si dobré noci, rozcházeli se do svých komnat.

Ještě téhož dne z rána královna povolala k sobě Liběnu, Hanuše a jeho mladší sestru Kateřinu. Kateřinu zařadila mezi své dvorní dámy a seznámila ji s povinnostmi, které z toho vyplývají. Libuši vzala na hrad jako služebnou. Hanuše svěřila do péče panu Milotovi, aby se pod jeho vedením zdokonalil v bojovém umění a strážní službě, ale s podmínkou, že ji bude kdykoliv k ruce pokud, toho bude zapotřebí. 

 

Kapitola III. Úspěšný lov

Již brzy ráno bylo na hradním nádvoří rušno. Řinčení zbroje se mísilo se štěkotem psí smečky a řehtáním osedlaných koní. Většina pánů, včetně pana Herborta z Fulštejna, pana Miloty z Dědic, Kuny z Kunštáu a několika přizvaných pánů ze sousedních panství se chystalo k lovu. Psář jen stěží udržel rozvášněnou psí smečku, která se již nemohla dočkat lovu. V tuto dobu se také připravovala královna jen s malým doprovodem na projížďku okolím. Hanuš pomáhal s přípravami panu Milotovi a z jeho počínání bylo patrné, že se v lovu dobře vyzná. Často na lovu doprovázel svého otce, jenž byl dnešního dne také přítomen. Vrchní lovčí seznamoval panstvo i jejich doprovod se způsobem dnešního lovu. Po chvíli příprav se rozléhal nádvořím zvuk rohu a panstvo vyjelo z hradu.Bez většího úspěchu prohnali první leče.

Vrchní lovčí nezakrýval své obavy z neúspěšného lovu a právě ve chvíli, když se panu Milotovi se svými obavami svěřoval, vyrazil z houští statný šestnácterák. Pan Milota mistrnou ranou z kuše jelena složil. Lovčí panu Milotovi popřál k mistrovské ráně a s úsměvem podotkl: „Hned je veseleji jen, aby nám to vydrželo, ale po divočácích jako by se slehla zem.“ Projížděli údolím zvané Lužkovec a až v rozbahněné půdě Kuního dolu narazili na první čerstvou stopu černé zvěře. Pan Ješek jezdce rozdělil na dvě skupiny, které obstoupily houštinu ze dvou stran, poté psář vypustil na stopu psí smečku. Za chvíli bylo slyšet štěkot psů a lomoz způsobený hnanou zvěří. V místě, kde stál pan Herbort, vyrazil statný kňour. Z boku mu trčela část zlomeného kopí. Rozzuřený divočák, štvaný několika psy, se hnal přímo na koně pana Herborta. Psi se snažili poraněné zvíře strhnout, ale marně. Divočák se po jednom z nich v běhu ohnal a zasáhl ho svými zbraněmi tak nešťastně, že pes velkým obloukem s rozpáraným břichem dopadl na zem. Kůň pana Herborta se vzepjal a překvapeného pána vyhodil ze sedla. To všechno se odehrálo během několika okamžiků. Právě v tu chvíli, když se rozzuřené zvíře chystalo k útoku na ležícího jezdce, který se marně snažil vyprostit ze třmenů, objevil se po jeho boku Hanuš a mocnou ranou sekery divočáka dorazil. Blížilo se poledne a tak pan Ješek dal povel k odpočinku. Tato leč byla velmi úspěšná. Bylo v ní uloveno šest kusů černé zvěře. Po krátkém odpočinku si panstvo prohlédlo ulovenou zvěř, která se nakládala na připravený povoz.

Pan Ješek panstvu poděkoval za úspěšný lov, seznámil je s počtem ulovené zvěře a současně spokojený s výsledkem lov ukončil:

„Uloveno bylo pět srnců, jeden jelen a šest divočáků. Nechybělo mnoho a na výřadu se mohl objevit i pan Herbort z Fulštejna, ale díky statečnosti mladého pana Hanuše, ušel jen o vlásek jisté smrti.“

Po těchto slovech pánové nešetřili chválou a barvitě si vzájemně vyprávěli zážitky z lovu. Spokojená družina se vracela na hrad, aby svůj lovecký úspěch náležitě oslavila. Po vydatném jídle se panstvo přesunulo do hradního sklípku. Zasedli k dubovému stolu a pokračovali ve vyprávění, co se komu dnešního dne na lovu přihodilo. Lovecké umění pánů s množstvím vypitého vína narůstalo do neskutečných rozměrů. Vedle Hanuše seděl pan Vítek a z jeho řeči bylo patrno, jak je hrdý na mužný čin svého syna. Mladý Hanuš seděl jako na trní,netrpělivě vyhlížel návrat královny. Královna obklopena malou družinou skládající se s dvorních dam, komořího, Liběny a několika ozbrojených jezdců, projížděla blízkým okolím. Bylo vidět, že zdejší krása přírody získala její srdce. Nešetřila chválou a obdivem nad krásnými přírodními zákoutími, na které ji hlavně Liběna, znalá dobře okolí, upozorňovala. Slunce se chýlilo k západu, když hlásný na věži ohlásil příjezd královny. Sotva zazvonily podkovy koní královské družiny na dlažbě nádvoří, vyskočil Hanuš od stolu a běžel jim v ústrety. Pomohl galantně sesednout královně z koně. „Jaký byl dnešní lov pane Hanuši?“ Otázala se královna, ale to již dobíhali ze sklípku ostatní páni, aby pozdravili královnu. „Milosti úspěšný.“ Odpověděl Hanuš. V tom se přihrnul pan Milota, aby náležitě uvedl věci na pravou míru a nadšeně vylíčil statečný čin Hanuše. Liběna s napětím naslouchala vyprávění pana Miloty, aniž si povšimla Hanuše, který k ní přistoupil a uchopil ji nepozorovaně za ruku. Dívka se zarděla a snažila se vyprostit z jeho dlaně. Zaskočený mladík trapnou situací rychle její ruku upustil a aby odvrátil pozornost, skromně podotkl: „Milosti, pan Milota poněkud přehání, jistě by se zachoval každý z pánů stejně, být na mém místě.“ Královna se usmála a řekla: „Myslím si, že zrovna není na místě přílišná skromnost za čin, který si žádá odměnu.“ „Milosti, mou největší odměnou je zdařilý lov a že všichni se navrátili zdrávi.“ „Těší mne, že mám u dvora tak zdatného a šlechetného panoše„  řekla královna a odebrala se svým doprovodem do hradu. Pánové se vrátili do sklípku, kde pokračovali v zábavě do pozdních nočních hodin. Příštího dne dopoledne se panstvo rozjíždělo na svá panství. Hanuš využíval každé volné chvilky k tomu, aby se mohl setkat s Liběnou. A když se Liběna nemohla uvolnit, tak ji posílal vzkazy prostřednictvím své sestry.

Neuplynul ještě ani měsíc a Liběna se přizpůsobila dvornímu chování tak,  jako by byla rodilá šlechtična a nikdo z těch, co ji dříve neznal, by neuvěřil, že je prostého původu. Přátelský vztah mezi Hanušem a Liběnou brzy přerostl v lásku.Kdykoliv Hanuš vyjížděl na kontrolu otcova statku, který se nacházel na protějším lesnatém svahu za řekou Moravicí, tu i Liběna hledala záminku, aby ji královna uvolnila. Za nějakou dobu se stala láska mladých lidí i místo jejich milostných schůzek veřejným tajemstvím. Zvlášť těžké rozhodování měla královna, která v obou mladých lidech našla zalíbení, ale musela rozhodnout již proto, že před časem dala slib Hanušovu otci. Povolala k sobě Hanuše, aby ji sám řekl, jaký má k Liběně vztah. Hanuš královně přísahal, že jejich schůzky probíhají ve vší počestnosti, ale zapřít nemohl, že ji upřímně miluje. Královna jej vyslechla a pravila: „Jsem zpravena o tom, že tě otec zaslíbil panně ze Šternberku a já musím dbát slibu, který jsem tvému otci dala. Jistě by si nepřál, abys jednal proti jeho vůli. Pokud otec bude souhlasit, já sama nemám nic proti vašemu vztahu, i když odporuje zvyklostem, ale zatím vám ho musím, ač nerada zakázat.

Můžeš však počítat s mojí přímluvou u svého otce.“ Zoufalý mladík chtěl ještě něco namítnout, ale královna mu již nedala příležitost a rozhovor rázně ukončila slovy: „Můžeš jít, taková je moje vůle!“ Svou vůli posléze sdělila i Liběně, ne sice tak stroze, spíše se ji snažila utěšit a vysvětlit, že ve vyšších kruzích je dané slovo zákonem. Liběna si to ale vyložila po svém tím, že hlavním důvodem královnina zákazu je její prostý původ. To byla pro nebohou dívku další krutá rána. I když svůj žal nedávala nikterak svému okolí najevo, mnoho bezesných nocí proplakala. Nepomohly ani slova útěchy královny, že není všem dnům konec, že jsou ještě mladí a u dvora je spoustu nezadaných pánů, kteří takovou krasavici rádi požádají o ruku.                           

Lidská zloba a závist nezná mezí. I když si své povinnosti plnila vzorně, přesto neušla mnohé jedovaté poznámce služebnictva, které nemohlo již delší dobu překousnout, že se prostá dívka těší takové přízni u královny a aby toho nebylo ještě dost, začal se o ni ucházet královský písař. Kde jen mohl, tak Liběně nadbíhal a sledoval ji na každém kroku. Vždy, když něco zjistil o mladém páru, náležitě se postaral, aby se to doneslo zavčas k uším královny.Kapka ke kapce a číše brzy přeteče. Královně vzniklá situace přišla vhod, neboť se dověděla, že u uherského dvora touto dobou pobývá pan Záviš z Falklštejna. Pod záminkou zaslání depeše se žádostí o propuštění nevlastního syna Mikuláše z vězení, poslala i pozvání panu Záviši, aby přijel na Hradecký hrad. Nejvhodnějším kurýrem byl v současné době Hanuš. Doufala, že odloučení obou mladých lidí za nějakou dobu přinese kýžené ovoce a Liběna na Hanuše zapomene podle přísloví, sejde z očí sejde z mysli. Za ranního úsvitu vyjížděl branou hradeckého hradu Hanuš, provázen dvěma jezdci s depeší do Uher, aniž měl možnost se s Liběnou rozloučit.

 Druhá část povídky zde

 

Autor: Vilém Vožda

Oficiální stránky MěÚ Hradec nad Moravicí