Památný obelisk v zámeckém parku :: Hradec nad Moravicí - zpravodajský server

Úvodní stránka Tisk Mapa stránek RSS

AKCE
 
 
 

 

 

Kontakt

Za lepší Hradec, z.s.
Pod Hanuší 473
747 41, Hradec nad Moravicí

info(zavináč)hradecinfo.cz

Památný obelisk v zámeckém parku

02.08.2008 18:45

Slunce již stálo vysoko nad obzorem, když prašnou lesní cestou cválal jezdec na vraníku v uniformě pruského důstojníka.
U bukovinské hájenky jezdec zarazil koně a sesedal. Před hájovnou právě v tuto dobu věšela děvečka vyprané prádlo. Když spatřila jezdce, dívka leknutím ztuhla a němě, s otevřenými ústy, chvíli civěla na nečekaného návštěvníka, ale než jezdec stačil sesednout, vběhla do hájovny. Po chvíli se ve dveřích hájenky objevil hajný, třímaje v rukou ručnici, připravenou k výstřelu. 
 Jezdec pozdravil: “Pozdrav pán Bůh! Což mě, Huberte, nepoznáváš?“ „I pro pána krále, kníže! To je k nám vzácná návštěva!“ Hluboce se knížeti uklonil tak, že mu puška málem vypadla z rukou. Zavolal na čeledína a poručil, ať se postará o koně a sám se obrátil ke knížeti se slovy: “Milosti, buďte vřele vítán a přijměte trochu skromného pohoštění.“ „Nebudu se dlouho zdržovat, neboť jsem přijel tajně na předem domluvenou schůzku s hrabětem Rozumovským, která se týká urovnání sporu o porušování hranice mezi našimi majetky.“
Vešli do světnice a usedli k dubovému stolu, který hajná chvatně prostřela. Hajný se obrátil na ženu s tím, aby připravila něco dobrého k jídlu a děvečku poslal do sklepa pro víno. Kníže pokračoval v předem započaté rozmluvě: “Doneslo se až k pruskému královskému dvoru, že dochází na hranici mého panství k nemilým incidentům, proto bych rád nejdříve slyšel pravdu z povolaných úst dříve, než dojde k vlastnímu jednání.“
Hajný odvětil: „Milý kníže, znáte jistě přísloví, že když kocour není doma, myši mají pré.
O to více to platí v dnešní poválečné době. Rozmohlo se loupení a pytláctví, čehož mnozí využívají. Toto se v plné míře týká i služebnictva hraběte Rozumovského. Já sám jsem několikrát při pytláctví přistihl služebnictvo hraběte, ale ten na policii vše popřel a zaručil se svou ctí, že to nemohlo být jeho služebnictvo, že spíše náš personál porušuje při lovu hranice jeho panství. Minulý týden tu došlo dokonce k přestřelce, když náš adjunkt přistihl pytláka při vyvrhování střeleného jelena, hluboko v našem revíru. Naštěstí nedošlo ke zranění, ale adjunkt místopřísežně tvrdí, že to byl jeden ze sloužících pana hraběte.“
Kníže se na chvíli zamyslel a po chvíli mlčení prohodil: “Víš, milý Huberte, kdybych nepadl u císaře v nemilost, jistě by k těmto nepřístojnostem nedocházelo. Alespoň ne v takové míře. Nyní mi pověz, co nového na zámku!“ „O tom jsem chtěl hovořit nejdříve, neboť se zde jedná o bezpečnost Vaší milosti. Zámecký park i okolí zámku hlídají četníci a proslýchá se, že cíleně.“ „ To mně nepřekvapuje, číhají jak vlci na kořist, čekají až udělám chybu, aby se mnou mohli naložit jako s vlastizrádcem! Ale pověz, jaký já jsem vlastizrádce? Proto,
že bojuji proti zkorumpované rakouské aristokracii v čele s císařem, jehož vláda je protkána politickými intrikami a podporována Bachovými špicly? Vláda, která neumí řádně ocenit služby pro ni vykonané. Nemohu zapomenout, že císař nemohl našemu rodu ani udělit knížecí titul za nesčetné zásluhy, které pro něj vykonal a který mu právem náležel. Proto jsou mi Prusové mnohem bližší a obdivuji jejich kázeň a smysl pro pořádek. Ale nedělej si starosti. I to jsem předpokládal. Proto jsem čas schůzky s hrabětem domluvil na sedmou hodinu večerní.“
Z rozhovoru je vyrušila hajná, která přinášela voňavou srnčí pečeni, zaječí paštiku
a nadívaná slučí střívka s oblohou. Pobídla knížete k jídlu, přejíce mu dobré chuti. Potom s úklonou odešla. Muži dojedli a chutnou krmi spláchli notným douškem červeného vína. Kníže nešetřil chválou nad kuchařským uměním paní domu, která právě uklízela prázdné nádobí ze stolu, pohlédl na kukačky, které odbíjely právě šestou hodinu, zvedl se
od stolu, ještě jednou vřele poděkoval za pohostinství a pravil: “Doba pokročila, je třeba se vydat na cestu.“

Hajný se svému knížeti nabídl, že jej k zámku doprovodí. Kníže namítl:
“Snad toho nebude zapotřebí. Na zámek dorazím až za tmy, pochybuji, že jsou četníci tak horliví, aby na mne v tak pozdních hodinách čekali a také nemohou tušit moji návštěvu.“ Hajný trval na svém a jal se knížeti oponovat: “Milosti, to je sice pravda, ale přece jízda hlubokým lesem za tmy ve dvou je mnohem bezpečnější, čert nikdy nespí a kdyby se Vám něco zlého stalo, musel bych si to do smrti vyčítat.“ Kníže posléze souhlasil. Hajný nechal čeledínovi osedlat koně, nabil ručnici a za chvíli oba jezdci zmizeli v hloubce lesa.
Po dobré půlhodině jízdy dorazili k Černým vratům, zarazili koně a počali se loučit, když náhle večerní ticho přerušil nečekaný výstřel. Vypálená kule se zaryla v těsné blízkosti obou jezdců do staletého smrku, překvapení koně se začali vzpínat a oba jezdci jen s notným štěstím se udrželi v sedle, ale to již následovala druhá rána. Kníže bolestí zasténal. Hajný strhl ručnici a střelbu opětoval, což zřejmě útočníky překvapilo a na chvíli střelba ustala. Hajný se obrátil ke knížeti: “Jste, pane, v pořádku?“ „Nic vážného se mi nestalo, jen mě škrábla odražená kule!“ Oba jezdci rychle otočili koně a cvalem se vraceli zpět k hájovně.
Sotva dorazili, již je vítala vyděšená hajná, která stála na zápraží s rozsvícenou lucernou.
“Pro pána Boha, Huberte, co se vám stalo?“ Nečekajíc na odpověď, běžela ke knížeti, neboť si všimla jeho zakrvácené paže: „Milosti, Vy krvácíte!“ Kníže se pousmál a snažil se vyděšenou ženu uklidnit: “To nic není, je to jen škrábnutí!“ „Ale mohlo být daleko hůř.“ Vmísil se do hovoru hajný: „Pojďte rychle dovnitř, rána se musí rychle ošetřit, aby se nezanítila!“
Hajná ošetřila knížeti zranění a při tom hajný barvitě líčil, co se jim přihodilo. Na chvíli se odmlčel a zakroutil nevěřícně hlavou: „Stejně je to divné, to mi nikdo nevyvrátí, že to nebyla past! Ráno zajedu na zámek a zjistím co nejvíce, hlavně to, kdo je za tento incident zodpovědný.“ Brzy ráno vyrazil hajný na zámek, ale ať pátral sebevíce, nikdo o večerní přestřelce nevěděl, i velitel četníků se tvářil, že o ničem podobném neví, ale že se něco podobného mohlo přihodit, nemohl před očitým svědkem přestřelky vyloučit: “Víte, je možné, že došlo k nějakému nedopatření. Prozatím však nemám žádného hlášení, ale sám se osobně postarám, aby se tato nepříjemnost co nejdříve vyšetřila.“ A jakoby na omluvu dodal: “Víte, i četník je jenom člověk chybující.“ Hajnému z tohoto rozhovoru bylo jasné,
že ví o této události mnohem více, než vyslovil. Jeho podezření ještě vzrostlo, když zjistil, že na plánovanou schůzku hrabě Rozumovský nepřijel.
Vrátil se na hájenku, aby předal získané informace knížeti. Kníže ještě téhož dne se vrátil na zámek v Lichnově, kde pobýval se svou rodinou. Za nedlouho po této události, byl kníže císařem omilostněn. Hajného z vděčnosti za záchranu povýšil na revírníka a na místě, kde došlo k přestřelce, nechal postavit obelisk, který tu stojí dodnes.
Spory o právo lovu i rybolovu na hranici panství s hrabětem Rozumovským se táhly ještě několik let. Rovněž zůstalo záhadou, proč se nedostavil v onen inkriminovaný večer
na sjednanou schůzku. Kníže nezůstal nic dlužen ani „milovanému mocnáři“, jehož zvěčnil v groteskní podobě v typické rakouské přilbě vedle kancléře Bacha se psí hlavou z druhé strany vstupní brány červeného zámku, aby byli alespoň jednou trochu užiteční a sloužili jako chrliče.

Autor: Vilém Vožda

Oficiální stránky MěÚ Hradec nad Moravicí