Rytíři na Hanuši :: Hradec nad Moravicí - zpravodajský server

Úvodní stránka Tisk Mapa stránek RSS

AKCE
 
 
 

 

 

Kontakt

Za lepší Hradec, z.s.
Pod Hanuší 473
747 41, Hradec nad Moravicí

info(zavináč)hradecinfo.cz

Rytíři na Hanuši

02.08.2008 18:42

Byl mrazivý zimní den. Vločky sněhu poletovaly vzduchem jako bílé peří z roztržené peřiny. Stromy obalené sněhem praskaly mrazem a krajina byla přikryta silnou sněhovou vrstvou, místy dosahující dvou metrů. Chaloupkám u lesa v Žimrovicích vyčníval jen vršek střechy a komín, ze kterého stoupal pás bílého kouře k nebesům. Byla to malá vesnička, čítající jen pár chaloupek, obývaných převážně rodinami dřevorubců. Ke každé z nich vedla úzká, prohrnutá cestička. Čas pokročil a začalo se šeřit, tu počaly problikávat mihotavá světélka loučí, které vesničce dodávaly pohádkový ráz. Z nejvzdálenější chaloupky, která stála na pokraji lesa, vyběhla žena a rozhlížela se po okolí. Studený vítr ji zahnal záhy zpět do chalupy.Byla to chaloupka dřevorubce Sojky. Uvnitř chalupy byl stůl, pár lavic, police, truhla a almara. U ohniště seděla stařena, která něco míchala v kotlíku a druhou rukou kolébala v dřevěné kolébce asi roční batole.
S návratem mladé Sojkové vehnal poryv studeného větru do chalupy proud sněhu. Sojková setřásla ze sebe sněhovou pokrývku a obrátila se k matce: „Matičko, mám zlé tušení. Jakub se měl z lesa již dávno vrátit, snad se mu nic nestalo?“
Stará žena po chvíli mlčení odpověděla: „Není divu, v takové slotě a prokousat se závějemi sněhu, zabere mnohem více času, než obvykle. Nemaluj čerta na zeď!“
Sotva dopověděla, někdo zabušil na dveře. Sojková běžela otevřít. „To jsi ty, Martine? A kde je můj muž?“ Mladý muž stál nehnutě, jen rozpačitě ždímal v ruce beranici. „Tak pověz, co se stalo!“ Vyhrkla rozčileně mladá žena. „Stalo se neštěstí. Jakuba zabil v lese padající strom.“ Žena zoufale zalomila rukama: „Pane Bože, já to tušila!“ a skácela se v mdlobách na hliněnou podlahu. To se již do chaloupky hrnuly sousedky, které mladou ženu křísily a počaly ji utěšovat. „Co já nebohá si sama počnu s malým dítětem a starou matkou?“ Lamentovala procitnuvší žena. „Když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší“ prohodila jedna ze sousedek, jejíž muž dělal lokaje na hradě.
„Zimu s naší pomocí přečkáte a na jaře ti službu u vrchnosti seženu. Hradní páni shánějí pradlenu.“ Sojková se trochu uklidnila a vřele za nabídnutou pomoc sousedce děkovala. „Víš, milá, tak to v životě chodí. Nikdo z nás nezná dne ani hodiny, kdy nás pán Bůh k sobě povolá“ pokračovala sousedka. „Je to jen jeho vůle, pán Bůh dal, pán Bůh vzal!“
Zima, i když toho roku byla zvlášť krutá, netrvala dlouho. S tajícími ledy se vydala mladá vdova na hrad žádat o službu. Vrchnost ráda přijala do služby statnou mladou ženu. Ne darmo se říká, že čas je na rány nejlepším lékařem. Na hradě bylo práce více jak dost a tak se měla co ohánět.
Jednoho krásného letního dne prala prádlo u žimrovického jezu. Ženu zabranou do práce vyrušil náhle hromový hlas. „Chceš jít ke mně do služby?“ Leknuvší se žena vyskočila od práce a v tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Nad ní stál rytíř v černém brnění, s červeným chocholem na přilbici, se stáhnutým hledím tak, že mu nebylo vidět do tváře a opětovně se tázal. „Chceš jít, ženo, ke mně do služby? Nebudeš litovat, bohatě se ti za vykonanou práci odměním tak, že po zbytek života budeš žít v hojnosti i se svou rodinou.“
Chvíli stála s otevřenými ústy, jak Lotova žena, ale v zápětí jí tahle lákavá nabídka rozvázala jazyk a s třesoucím se hlasem se zeptala: „O jakou službu že se jedná?“ Rytíř odvětil: „Následuj mne a záhy sama uvidíš!“ Sojková souhlasně přikývla a jala se sbírat vyprané prádlo, jež bělila na trávě. Rytíř ji zarazil.“Všeho zanechej a následuj mne. Jestli ti nebude služba u mne po chuti, můžeš se kdykoli vrátit!“ Sojková jako omámená poslušně rytíře následovala k blízké skále na pokraji lesa, zvaného Hanuše. Když stanuli před skálou, rytíř pozvedl pravici a skála se rozestoupila. Prošli klenutou bránou dovnitř a skála se sama za nimi zavřela.
Ocitli se v nádherné síni, v níž podlahy a klenby byly z bílého mramoru. Po bocích stáli osedlaní koně a u nich spící rytíři v plné zbroji. I když se nacházeli ve skalních prostorách, síň byla ozářena neznámým světlem. Rytíř se k vdově obrátil se slovy: „Když zde řádně uklidíš, bohatá odměna tě nemine.“ Vdova zvyklá těžké práci, pustila se s chutí do díla. Netrvalo dlouho a jeskyně zářila čistotou. Rytíř vdově poděkoval a odměnou jí podávával naplněnou nůši s tím, že nůši nesmí otevříti, do ní nahlédnouti dříve, než bude doma.
Sojková byla jako na trní z obavy o dítě, které zanechala u své matky. Spěšně přislíbila a rytíř ji vyvedl ze skály. Ještě jednou jí připomněl, ať nůši za žádnou cenu neotevírá dříve, než bude doma.
I když žena spěchala, první její kroky vedly k řece, podívat se na prádlo, ale jaké bylo její zděšení, když na louce místo bílého prádla, pár špinavých cárů leželo. Nemohla tomu uvěřit, že za jeden den, co ve skále uklízela, bylo prádlo zničené.
S obavami pospíchala domů. Nůše, kterou nesla, se jí zdála být nějaká lehká, přemohla ji zvědavost a nůši otevřela. Místo slíbené odměny bylo v nůši suché listí. Začala bědovat. „Co si já nebohá počnu, panské prádlo zničené, místo odměny kupa suchého listí.“ Vysypala nůši a s hrůzou běžela domů. Ve vesnici na ni sousedé hleděli, jako na přízrak. Nikdo již s jejím návratem nepočítal, neboť od jejího odchodu uplynul právě rok.
Nešťastná žena vběhla do chalupy a plačíc vyprávěla matce, jaké neštěstí ji potkalo. V návalu hněvu uchopila nůši a mrštila s ní do kouta. V tom něco zazvonilo a po podlaze se kutálely zlaťáky. Zřejmě v nůši trochu listí zbylo. Zlaťáků bylo dost na to, aby žila s rodinou v blahobytu až do konce života.

Autor: Vilém Vožda

Oficiální stránky MěÚ Hradec nad Moravicí