Hospodaření knížat Lichnovských a odraz jejich činnosti v památkách :: Hradec nad Moravicí - zpravodajský server

Úvodní stránka Tisk Mapa stránek RSS

AKCE
 
 
 

 

 

Kontakt

Za lepší Hradec, z.s.
Pod Hanuší 473
747 41, Hradec nad Moravicí

info(zavináč)hradecinfo.cz

Hospodaření knížat Lichnovských a odraz jejich činnosti v památkách

Hospodaření knížat Lichnovských a odraz jejich činnosti v památkách

Dne 1.10. 1778 zakoupil hradecké panství od Wolfganga Karla svob. pána von Neffzern-Thomagnini Jan Karel Bohumil Lichnovský. Bohaté panství s reprezentativním zámkem se stalo záhy opěrným a reprezentačním centrem rodu. Samotná koupě byla inspirována nejen samotnou cenou (která byla vzhledem k neuspokojivé vojenské a politické situaci stanovena pro Lichnovského velmi výhodně), ale také faktem, že rozsáhlý lesní porost hradeckého panství o rozloze 3600 ha s vyhlášenou loveckou oborou poskytoval vynikající možnost konání honů, štvanic – jichž byl kníže velkým příznivcem.

Zatímco další z částí rodového majetku - chuchelenské panství - bylo spíše ekonomickým a hospodářským centrem – hradecké panství plně zastávalo funkci reprezentační. Přesto i zde byl kladen důraz na hospodářské výsledky, a to především v oblasti chovu dobytka, ovcí a postupem času zejména v lesním hospodaření. Přispěla k tomu nepochybně i geomorfologie terénu. Příkré svahy a členitost terénu v okolí Hradce neumožňovaly na rozdíl od chuchelenské části majetku klasickou zemědělskou výrobu, ale předurčily hradecké panství zejména pro chov hovězího dobytka a díky náhodě i k chovu ovcí, který se ve 20. a 30. letech 19. století stal hlavní příjmovou kapitolou hradeckého panství. Jediným hospodářským dvorem byl v hradecké části rodových panství Dolní dvůr v Brance s cca 550 ha pozemků pro zemědělskou činnost.

Chov ovcí merino v Horním dvoře na Hanuši

Samotný chov byl na Hradci zřízen r. 1801, kdy pruský královský dvůr obdržel dar ze španělských královských ovčínů – 300 ovcí plemene merino. Ovce však během dlouhé cesty onemocněly neštovicemi, a protože je královští pruští chovatelé odmítli zařadit do pruských ovčínů obdržel polovinu ovcí dle projeveného zájmu kníže Karel Alois Lichnovský (1761 – 1814) a druhou polovinu pozdější pruský státník a kancléř Karl August von Hardenberg (1750 – 1822). Po uplynutí nákazy zbylo knížeti Lichnovskému na jeho panství necelých 50 ks ovcí, ale ty se staly základem pozdějšího proslaveného chovu v ovčíně na Horním Dvoře na Hanuši (Hanuschahof) nacházejícímu se nedaleko zemních opevnění tzv. „šancí“ na stejnojmenném kopci. Chov se díky prozíravosti chovatelů stal na počátku 19. století natolik významný, že z něj nakupovaly plemenné berany (600-1000 zlatých/1 ks) přední panovnické rody z celé Evropy a dokonce se stal předmětem návštěvy ruského cara Alexandra I. v roce 1820, který se na vlastní oči chtěl přesvědčit o přednostech kvalitního rouna španělského plemene. Dobové prameny uvádějí, že během I. pol. 19. století bylo z ovčína knížat Lichnovských prodáno do Ruska, Maďarska, Německa, Francie a Austrálie na 30.000 ovcí. V Austrálii se pak ovce z chovu knížat Lichnovských staly prazákladem současného světově proslulého chovu ovcí plemene merino. Rozsáhlý chov až 1200hlavého stáda zapříčinil na Hradci a v jeho okolí bleskový rozvoj soukenictví a přadláctví. Dokonce se hradecký soukenický cech ve 20. letech 19. století oddělil od opavského a počet jeho členů dosáhl čísla 80. Na Hradci navíc vznikly hned dvě textilní manufaktury, z nichž v jedné z nich po ukončení textilnické činnosti vznikla továrna na výrobu železného zboží „Branecké železárny“ v roce 1862. I manufakturní podomácká výroba byla postupně nahrazována od 40. let 19. století strojovou výrobou. Samotný chov ovcí definitivně zanikl na poč. 60. let 19. století. Rozsáhlý dřevěný knížecí ovčín byl beze zbytku zlikvidován a do dnešních dnů nám po něm zůstala pouze původní hluboká kamenná studna, která je v současné době za pomoci členů hradeckého odboru Matice Slezské a o.s. Za lepší Hradec čištěna a renovována. Pozemky Horního Dvora a ovčína na Hanuši byly následně v 60. letech 19. století zalesněny a velká pozornost začala být věnována lesnímu hospodaření.

Studna bývalého knížecího ovčína na Hanuši, stav k 5.7. 2012, foto : Marek Wolf

 

Lesní hospodaření

Lesní porosty a půda byly za Lichnovských od r. 1778 využívány především k loveckým zálibám, honům, výjimečně pak k pronájmu a pastvě dobytka. Myslivecké zájmy tak byly až do počátku 19. století jednoznačně nadřazeny lesnímu hospodaření. Teprve až v souvislosti s rostoucí průmyslovou výrobou a mimořádnou poptávkou po kvalitním dřevu a dřevěném uhlí začala být lesním porostům věnována náležitá pozornost. Již za Karla Aloise Lichnovského začala na poč. 19. století plánovitá výsadba nových lesů v okolí Hradce. K největší změně však došlo následně za jeho syna Eduarda Lichnovského (1789-1845), který angažoval velmi schopné hospodářské správce Františka Hilvetiho a knížecího nadlesního Franze Magerleho. Právě Franz Magerle byl autorem nového lesního hospodářského plánu uplatňovaném v hradeckých polesích. Za jeho éry došlo k novému zalesňování a výsadbám v pasekách jako investicím do budoucna. Lesy byly zmapovány, byla provedena taxace a rozčleněny na jednotlivá polesí, revíry a započalo se s výstavbou jednotlivých hájenek. Zavedením tzv. saské soustavy lesního hospodaření se F. Magerlemu podařilo docílit dobrého hospodářského výsledku a touženého obratu, kdy se lesní hospodaření stává významnou součástí knížecího velkostatku, přinášející výborné výsledky i po stránce ekonomické.

Péči o lesní hospodaření věnoval zvýšenou pozornost v poslední čtvrtině 19. století rovněž Karel Maria Lichnovský (1819-1901). Jeho enormní zájem o stav panství souvisel s jeho impozantní stavební činností. Stavby novogotického hospodářského zázemí tzv. Červeného zámku v Hradci nad Moravicí, Bílé věže jako součásti nového honosného vstupu do rodinného sídla z jižní - parkové strany si vyžadovaly ohromných finančních prostředků. Právě proto kníže kladl takový důraz na prosperující a vysoce odborně vedené hospodářství. Lesnictví a jeho modernizaci byla věnována mimořádná pozornost a kníže se obklopil schopnými odborníky z řad lesní akademie v saském Tharandtu. Sasští odborníci jako např. lesní inženýři Putscher, Nawratil, Riedl postupně snížili tzv. pařezové hospodaření a zaváděli efektivnější a modernější systém řízení a výsadeb v hradeckých lesích. Tento moderní systém při využití moderních strojů (lokomobilů) zajišťoval v hradeckých lesích kromě produkce dřeva a finančních zisků, funkci odpočinkovou a samozřejmě zásobárnu zvěře pro zámeckou kuchyni.

Nová odborná péče, která byla hradeckým lesům a hospodaření věnována na konci 19. století, se promítla nejen v revírech samotných, ale vedla také k výstavbě nových objektů.

Konírna a vozovna Červeného zámku v Hradci nad Moravicí

Největším nově vystaveným hospodářským objektem byl nepochybně tzv. Červený zámek. Budovy Červeného zámku v Hradci nad Moravicí byly projektovány a postaveny pro zadavatele stavby Karla Mariu Lichnovského v letech 1872-1895. Autory stavebních záměrů byli Alexis Langer z Vratislavi a F. Händel z Výmaru. I když dnes běžně používaný název Červený zámek může v návštěvnících evokovat romantické pocity středověkých hradních komplexů – honosné budovy byly v minulosti využity pouze jako hospodářské objekty a zázemí samotnému reprezentačnímu sídlu rodu Lichnovských – Bílému zámku. V romantických pseudogotických budovách vybudovaných po vzoru severoněmeckých gotických hradů byly umístěny : velká konírna pro anglické plnokrevníky, vozovna pro bryčky a kočáry, strážnice, kovárna – později garáž pro knížecí reprezentativní automobily, byt podkoního, oslárna a spousta místa byla vyčleněna skladovým prostorám.

Novogotické budovy Červeného zámku se vstupní branou a konírnou, po levé straně vstup do oslárny, vydavatel Hermann Seibt, Meissen, bromochromie, r. 1917, sbírka P. Havrlant

Lesnické objekty

Velká pozornost byla rovněž věnována výstavbě objektů pro lesnický personál – hájovnám, myslivnám pro jednotlivé revíry. Nejednalo se však o obyčejnou výstavbu budov k provozním účelům, ale stavby představovaly majetnost knížete a de facto jej reprezentovaly. Hájenky Doubrava, Hradečná, Kajlovec, budova lesního úřadu na náměstí u zámku a další totiž často přijímaly pod svou střechu nejen lesnický personál, ale při loveckých vyjížďkách a kratochvílích i mnohé vzácné hosty. Materiál na stavbu byl dodáván z knížecí cihelny v Brance nebo stavební firmou Julia Lundwalla z blízké Opavy, která většinu těchto staveb také realizovala.

Hájovna Doubrava – centrum stejnojmenného revíru knížat Lichnovských v Hradci nad Moravicí, vydavatel Hermann Seibt, Meissen, světlotisk, r. 1906, sbírka P. Havrlant

Bílá – vodárenská věž v Hradci nad Moravicí

Velmi zajímavou a unikátní stavbou Karla Marii Lichnovského, která byla jedním z posledních velkolepých projektů tohoto schopného hospodáře, je Bílá věž. Bílá (vodárenská) věž v Hradci nad Moravicí je pouze torzem velkolepého nového vstupu do sídla z jižní (parkové) strany. Záměrem iniciátora stavby, majitele zámku bylo v 80. letech 19. století vytvořit honosné reprezentativní obytné dvouvěží s vjezdovou bránou a palmovými skleníky. Tyto skleníky (snad po vzoru zámku Hluboká či zámku Lednice), měly propojit honosné dvouvěží s jižním křídlem Bílého zámku. Velkolepý, ale velmi nákladný projekt F. Händela z Výmaru byl realizován pouze zčásti a iniciátor projektu ani jeho následovníci již nebyli schopni finančně původní záměr zrealizovat. Jediná stojící věž vybudovaná v roce 1887 sloužila až do počátku 20. století výjimečně pro konání zahradních slavností a spíše plnila funkci skladového prostoru pro zahradní solitéry ze zámeckého parku.

Teprve v roce 1901 byl snad po vzoru nedalekého Weisshuhnova náhonu zrealizován zajímavý, ne nepodobný vodárenský projekt, díky kterému byla vyřešena otázka zásobování vodou pro celý areál zámku i s přilehlými budovami. V roce 1901 byly na knížecích pozemcích ve vzdálenosti 2,2 km od Bílé věže v místě zvaném „Na šibře“ nad obcí Kajlovec - svedeny čtyři drobné prameny do pramenní šachtice. Odtud započal být následně po vrstevnici budován místy dřevěný, místy železný vodovod, který naplňoval železné cylindrové válce umístěné pod povrchem na návrší u tzv. Černých vrat v zámeckém parku. Odsud byla voda hydrostatickým vztlakem (samospádem) dopravována do nově vybudovaného vodojemu, který byl zřízen v nedostavěném IV. nadzemním půdním podlaží Bílé věže. Vodojem (vodní nádrž izolovaná pilinami) o rozměrech 1,8x5x2,5m a obsahu cca 20 m3 byla za tepla snýtována dělníky Braneckých železáren přímo ve věži. Denní průtok nového zámeckého vodovodu činil úctyhodných 28.500 l za 1 den a vodovod zásoboval kromě samotného Bílého zámku rovněž rozlehlé konírny Červeného zámku, budovy na náměstí, lesní knížecí úřad , četnickou stanici a samotnou městskou kašnu na náměstí. Příležitostně byla voda z vodojemu v letních měsících užívána i ke kropení rostlin a prašných cest z bílého štěrku v zámeckém parku. Na čištění těchto cest, odvodňovacích kanálků, propírání bílého štěrku a údržbu parku bylo sezónně najímáno na 60 zahradních dělníků...

Bílá věž může v současnosti díky své bývalé funkci směle aspirovat na nejkrásnější technickou památkou Moravskoslezského kraje. Věž je příležitostně otevřená návštěvníkům v letních měsících a jsou v ní pořádány kastelánem zámku výstavy výtvarného umění. Na své smysluplné a celkové využití však teprve čeká.

Bílá věž v areálu zámku v Hradci nad Moravicí, od r. 1901 doplněna o vodovodní nádrž ve 4. n.p. o objemu 20 m3, vydavatel Hermann Seibt, Meissen, světlotisk, r. 1906, sbírka P. Havrlant

 

Autor článku: (Petr Havrlant) 15.9.2012

Oficiální stránky MěÚ Hradec nad Moravicí