Kterak jsem NEběžel Heroes Race :: Hradec nad Moravicí - zpravodajský server

Úvodní stránka Tisk Mapa stránek RSS

AKCE
 
 
 

 

 

Kontakt

Za lepší Hradec, z.s.
Pod Hanuší 473
747 41, Hradec nad Moravicí

info(zavináč)hradecinfo.cz

Kterak jsem NEběžel Heroes Race

Kterak jsem NEběžel Heroes Race

Publikováno: 14.7.2015

V sobotu 11.7.2015 se v malebném okolí našeho města uskutečnil extrémní běžecký závod Kilpi Heroes Race. O konání tohoto podniku jsem se dověděl někdy letos na jaře z upoutávky na www.hradecinfo.cz. Řekl jsem si, že by mohlo být zajímavé se zúčastnit, ale okolnosti tomu chtěly jinak. Když už jsem se nemohl zúčastnit jako jeden ze závodníků, rozhodnul jsem se, že se na něj půjdu alespoň podívat jako jeden z diváků. Pořadatelé jako divácky nejatraktivnější místa avízovali Mariánské louky (Péťo promiň za historicky nesprávné pojmenování), kajlovský rybník a Kalvárii. Hlavou mi však vrtalo, kudy povede celá trať. Trasa zveřejněna nebyla, o gpx profilu ani nemluvě.

Zázemí závodu se startem, cílem a třemi atraktivními překážkami bylo u hotelu Belaria. První vlna vyběhla v 10:00, poslední v 13:00. Když jsem byl na Stránce, slyšel jsem odstartování vlny v 10:15. Řekl jsem si, že tuto již nestihnu, ale stihnu další v 10:30. Prošel jsem si zázemí, připravil jsem se za startem, udělal pár snímků vlny o půl jedenácté, abych zjistil, že mezitím mi těsně za zády probíhal litý boj těchto závodníků se středověkými ozbrojenci, coby první překážkou. Takže znovu a lépe. Čtvrthodinku jsem použil ke zmapování situace v prostoru Mariánek, abych toho posléze zachytil co nejvíc. Na další vlnu jsem se připravil na boku hotelu Belaria, abych lépe viděl urputný boj, který někteří závodníci takticky minuli obloukem. Upnul jsem popruhy na batohu a připravil se. Po proběhnutí závodníků jsem vyběhnul za nimi. Za mostkem přes strouhu už na ně čekali hradečtí hasiči, kteří vytvořili příjemnou vodní stěnu. Ta skrápěla i následnou překážku - nízko položený ostnatý drát, pod kterým se borci pohybovali plížením a plazením vpřed. Pokropení závodníků mělo svůj účel, neb následovala elektrická sprcha.

Zanechal jsem hrdiny překonávat ostnáč a zaběhnul k na Facebooku avízované překážce, čtyřmetrové dřevěné stěně. Mezi ní a předchozím trojkombem překážek se ještě nacházelo lezení po síti natažené mezi stromy. To jsem vyfotil jen z dálky. Dřevěná stěna byla opravdovým bonbónkem. Naštěstí pořadatelé vyslyšeli připomínky diskutujících na Gesichtbuchu a přidali na ní 2 lana. I s nimi však nebylo jednoduché tuto překážku zdolat. Situaci navíc komplikovali závodníci, kteří tato lana zapomněli vrátit na správnou stranu.

Mezi touto překážkou a Žimrovickým splavem se nacházela překážka ve složení dřevěný plot, lávka, dřevěný plot a lávka. Dále borci v oblasti Žimrovického splavu vstoupili do řeky Moravice a museli po proudu dojít až k vybudovanému mostu pro cyklisty. Kdo se někdy brodil řekou, kde je cca po kolena až pás vody, jistě ví, jak je pohyb obtížný. Pod mostem účastníky čekala legrácka ze dvou pneumatik zavěšených nad sebou. Takových dvojic bylo sedm, místy chyběly a byly nahrazeny kratšími lany s poutkem na konci.  Úkolem bylo mít nohy ve spodní pneumatice a horní se přidržovat a překonat překážku. Výhodu měly týmy, kde další z týmu mohli držet spodní pneumatiky, aby se nehoupaly. Po překonání překážky následoval výstup na souš bahnitou stezkou a prudkým svahem. U této překážky jsem se potkal s fotografem Milanem Mainušem.

Další překážky vrátily hrdiny zpět na Mariánské louky. První byl dřevěný rám s pěti příčkami, kde se borci prosmýkli mezi horní částí a nejvyšší příčkou. Další překážkou byly 2 dřevěné hranoly, po jejichž vodorovných kládách je závodníci překonávali. Někteří přelézali, jiní doslova přebíhali. Následoval přesun ke kamennému amfiteátru. Borci popadli kládu a oběhli ho po obvodu. Klády byly různých velikostí a překvapilo mě, že ani drobné ženy si nebraly ty nejmenší. Klobouk dolů. A hurá přes mostík přes Moravici. Závodníci na něj přitahovali pneumatiky, které byly ponořeny do řeky a k mostu přivázány lanem.

Za mostem jsem se rozloučil s Milanem a pokračoval po trase závodu dále. Řekl jsem si, že zkusím pokračovat, kam to půjde. Pokračoval výstup do prudkého kopce místy po kamenných schodech po turistické červené. Minul mě borec s čelovkou na hlavě. Asi chodil do pionýrského oddílu, protože byl připraven. Připraven na úsek trati ke konci závodu. Ale to předbíhám. Protože jsem neabsolvoval žádnou překážku, pouze se zatím trošku proběhnul, nebyl problém se držet závodníků. Připadal jsem si trošku blbě, aby turista v košili a cca 6-ti kilovým batohem na zádech, kloboukem na hlavě, foťákem přes rameno naháněl regulérní účastníky závodu. Ještě že jsem alespoň nechal pohorky doma. V Údolí Liliovníků čekal na vrcholu výstupu pořadatel, který účastníky povzbuzoval. Dále se běželo po červené. Je to z kopce, tak jsem se připojil ke skupince závodníků a následoval je k další překážce. Byla to stěna z pneumatik přes cestu, kterou bylo třeba přelézt.

Červená se dále napojovala na zpevněnou cestu (turistická žlutá) po které trasa pokračovala do kopce směrem na Doubravy. V prudší levotočivé zatáčce trať cestu opouštěla a závodníci dále pokračovali kamenitou strží. Kromě kamenů byly výzvou i popadané stromy. Úžlabina končila na křižovatce s tzv. Automobilkou, kde byla mladá pořadatelka. Já tento úsek absolvoval po břehu strže, kde byl terén více příznivý. Odtud se závodníci vrátili na zpevněnou cestu a stoupali až na asfaltku na Doubravách, kde byla první občerstvovací stanice. Kousek za ní se nacházela další překážka. Lana natažená mezi kmeny, ale v prvním úseku bylo horní lano volné, takže se závodníci museli zamyslet, jak si ho zkrátit. Zdálo se, že nejefektivnější bylo si z přebývající části udělat kolečko a pomalu ho přesouvat po celé délce až na konec úseku. Tato překážka byla úzkým hrdlem, tvořila se fronta, takže mnozí raději zvolili 20 angličáků za její neabsolvování.

Další část trasy vedla podél zámecké zdi. V jednom místě trasa uhnula doprava na louky nad Kajlovcem. První překážka byla dřevěná zeď, kterou bylo nutno přelézt, následovala pyramida ze slaměných válců. Posledním stanovištěm byl hod oštěpem do válců slámy. Ne každý je Železný Jan nebo čtvrtá sestra Bára Špotáková, takže po dobu, co jsem tam byl, byla úspěšnost cca 1:7. Většina musela dělat obligátních 20 angličáků. Stále jsem se držel skupinky 2 borců a jedné borkyně, kteří si závod běželi vychutnat a užít a "šli" ho "na pohodu". Pokračovalo se přímo do Kajlovce.

Na konci Kajlovce je mostík přes potok Hradečná. Závodníci museli sestoupit pod most a pokračovali proti proudu Hradečné. Viděl jsem, jak na břehu stál klučina, který závodníky povzbuzoval, a s jedním z nich si navzájem plácli dlaněmi. Nádherná scéna. Závodníci pokračovali za poslední chatky, kde se přes Hradečnou nachází mostek. Přes něj se dostali na souš a běželo se podchodem pod ulicí Opavskou, určeného ke svádění dobytka. Za podchodem zbývalo přelézt železnou tyč na pravé straně a po cestě pokračovat od Kajlovce cca 50 metrů. Zatáčelo se vlevo na asfaltovou cestu do kopečka. Doběhla nás skupinka s tričky Černé plíce Ostravaku, takže se zdá, že zvěsti o zlepšení ovzduší v Ostravě nelhaly. Cca 200 metrů po odbočení následovala vtipná překážka. Popadni pytel s 20 kilogramy písku, vydrápej svah, sejdi, či seběhni, ale hlavně se neskutálej dolů. Tahání těžkých břemen do hradu asi nebyla brnkačka. I tady se trošku štosovali lidé.

Následoval výstup lesní cestou k turistickému rozcestníku Nad Záviliším. Tady byla druhá občerstvovací stanice a další úkol. 5 x převrátit pneumatiku od traktoru. Rozhodně to nebyla žádná selanka. Respekt si zaslouží zejména zástupkyně něžného pohlaví. Po zdolání této překážky se běželo na křižovatku, odkud se turistická zelená odpojuje ze zpevněné cesty doleva na Kalvárii. Zde se nacházela sada dřevěných stěn, které bylo třeba překonat. Přelez, přeskoč, ale nepodlez. Tady bohužel došlo ke zranění jedné účastnice ze skupinky, kterou jsem doprovázel. A zrovna u této překážky nebyl pořadatel, který by zajistil odvoz. Naštěstí v inkriminovanou dobu kolem procházely sestry paní Magurová a Bartoňková (na Hradci známé spíše jako sestry Janouškovy), které za pomocí obsahu mého baťůžku poskytly zraněné kvalifikovanou první pomoc a psychickou podporu. Kolegové zraněné Markéty jí pomohli odnesením na vhodnější místo a já se proběhnul na předchozí stanoviště pro zdravotníka, který zajistil odvoz. Domnívám se, že u každé překážky by měl být někdo z pořadatelů s kontaktem na zdravotníka nebo odvoz. Markétě z Ostravy přeji brzké uzdravení a hodně úspěchů na dalších akcích.

Po příchodu zdravotníka ošetřující skupina včetně závodníků pokračovala dále, já počkal na odvoz zraněné a po sbalení věcí se vydal opět po trase. Po opuštění lesa na Kalvárii následovaly 3 překážky.  Lukostřelba s podobnou šancí na úspěch jako hod oštěpem, ručkování po konstrukci z lešenářských trubek a další konstrukce z lešenářských trubek, na jejímž vrcholu byly svázané pneumatiky. U druhé překážky jsem požádal o momentku závodníků se sličnou pořadatelkou. Třetí překážka byla předvedena pořadateli již před závodem na Facebooku s Bílou věží v pozadí.

Následoval sestup ke kajlovskému rybníku, kde účastníci museli překonat vyznačenou trasu ve vodě. Po ochlazení ve vodě následoval výběh na křížovou cestu na Kalvárii. Po ní závodníci seběhli dolů a pak pěkně nahoru nejprudším kopcem, kde následovala otočka zpět dolů. Toto místo je divácky atraktivní také na Silesia Bike Marathonu. Nad budovou vleku byly 2 překážky. Nakloněná dřevěná rovina z klád, na které museli závodníci nejdříve vyskočit a za ní vodní jáma.

Trať pokračovala do Hradce k potoku u Bohučovické ulice. Do něj se museli závodníci spustit a pokračovat pod povrchem Hradce až ke Svatému Janovi. Po vylezení z vody za kapličkou běželi závodníci po Pivovarské ulici až k mostu. A já se vydal jak na defilé rekreačním tempem do cíle. Na houpacím mostě přes Moravici byla lana, na která museli vylézt a dotknout se mostu resp. horního uzlu.

Následoval závěrečný úsek přes Stránku zpět k Belarii. Po asfaltce podél řeky, zabočit doprava, po té doleva, přebrodit strouhu a vrhnout se do bahenního příkopu. Vylézání po bahnité hlíně připomínalo scény z filmu Hamburger hill. Po proběhnutí krátké bažinky hrdinové přeskočili oheň a následovala závěrečná rovinka do cíle. V cíli obdrželi účastníci medaile od lepých děv či maskota.

Nejrychlejší závodník Aleš Velička trať zvládnul v úctyhodném čase 1:16:38 a Hradečáci mohou být hrdí na místního borce Roberta Pavelka s časem 1:31:01, který se umístil v první desítce. Ovšem uznání si zaslouží všichni, kteří se na start závodu postavili. Kompletní výsledky naleznete ZDE.

Účastnící si závod pochvalovali a některým se líbil více než legendární Spartan Race. Podle mého názoru byla trať pěkně vymyšlená s atraktivními překážkami pro závodníky i diváky v nádherném hradeckém okolí. Atmosféra byla výborná plná pozitivní energie a adrenalinu. Uvítal bych lepší značení v některých úsecích a pořadatele u každé překážky. Domnívám se, že podobný závod je schopen absolvovat kdokoliv v dobrém zdravotním stavu, kdo je rozumně trénovaný, tedy zejména jeho ruce, nohy a břicho. Záleží ovšem na tom, jestli ho účastník příjme jako výzvu a jede "na krev" a umístění nebo "na pohodu" s cílem si ho co nejvíce užít. Velkým plusem jsou týmy, kde si mohou kolegové vypomoci. Na některých překážkách vytlačení na ni nebo podržení částí, které nebyly napevno připevněny, hodně pomůže. O vzájemné podpoře ani nemluvě. Na trati jsem viděl většinou pozitivně naladěné borkyně a borce s úsměvy na tváři, kteří si závod vychutnávali plnými doušky. Počasí všem přálo, vedra jako před týdnem se nekonala.

Závodníkům a organizátorům přeji, ať se podobně vydaří  i další ročníky.

 

Autor textu: běhající fotograf Daniel Ševčík, externí redaktor

Autor fotografií: Daniel Ševčík

Fotogalerie: Kterak jsem NEběžel Heroes Race

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>

Oficiální stránky MěÚ Hradec nad Moravicí