O královně Kunhutě - III. a IV. kapitola :: Hradec nad Moravicí - zpravodajský server

Úvodní stránka Tisk Mapa stránek RSS

AKCE
 
 
 

 

 

Kontakt

Za lepší Hradec, z.s.
Pod Hanuší 473
747 41, Hradec nad Moravicí

info(zavináč)hradecinfo.cz

O královně Kunhutě - III. a IV. kapitola

O královně Kunhutě - III. a IV. kapitola

První a druhou kapitolu z povídkyy "O královně Kunhutě" naleznete zde.

 

Kapitola III. Úspěšný lov

Již brzy ráno bylo na hradním nádvoří rušno. Řinčení zbroje se mísilo se štěkotem psí smečky a řehtáním osedlaných koní. Většina pánů, včetně pana Herborta z Fulštejna, pana Miloty z Dědic, Kuny z Kunštáu a několika přizvaných pánů ze sousedních panství se chystalo k lovu. Psář jen stěží udržel rozvášněnou psí smečku, která se již nemohla dočkat lovu. V tuto dobu se také připravovala královna jen s malým doprovodem na projížďku okolím. Hanuš pomáhal s přípravami panu Milotovi a z jeho počínání bylo patrné, že se v lovu dobře vyzná. Často na lovu doprovázel svého otce, jenž byl dnešního dne také přítomen. Vrchní lovčí seznamoval panstvo i jejich doprovod se způsobem dnešního lovu. Po chvíli příprav se rozléhal nádvořím zvuk rohu a panstvo vyjelo z hradu.Bez většího úspěchu prohnali první leče.

Vrchní lovčí nezakrýval své obavy z neúspěšného lovu a právě ve chvíli, když se panu Milotovi se svými obavami svěřoval, vyrazil z houští statný šestnácterák. Pan Milota mistrnou ranou z kuše jelena složil. Lovčí panu Milotovi popřál k mistrovské ráně a s úsměvem podotkl: „Hned je veseleji jen, aby nám to vydrželo, ale po divočácích jako by se slehla zem.“ Projížděli údolím zvané Lužkovec a až v rozbahněné půdě Kuního dolu narazili na první čerstvou stopu černé zvěře. Pan Ješek jezdce rozdělil na dvě skupiny, které obstoupily houštinu ze dvou stran, poté psář vypustil na stopu psí smečku. Za chvíli bylo slyšet štěkot psů a lomoz způsobený hnanou zvěří. V místě, kde stál pan Herbort, vyrazil statný kňour. Z boku mu trčela část zlomeného kopí. Rozzuřený divočák, štvaný několika psy, se hnal přímo na koně pana Herborta. Psi se snažili poraněné zvíře strhnout, ale marně. Divočák se po jednom z nich v běhu ohnal a zasáhl ho svými zbraněmi tak nešťastně, že pes velkým obloukem s rozpáraným břichem dopadl na zem. Kůň pana Herborta se vzepjal a překvapeného pána vyhodil ze sedla. To všechno se odehrálo během několika okamžiků. Právě v tu chvíli, když se rozzuřené zvíře chystalo k útoku na ležícího jezdce, který se marně snažil vyprostit ze třmenů, objevil se po jeho boku Hanuš a mocnou ranou sekery divočáka dorazil. Blížilo se poledne a tak pan Ješek dal povel k odpočinku. Tato leč byla velmi úspěšná. Bylo v ní uloveno šest kusů černé zvěře. Po krátkém odpočinku si panstvo prohlédlo ulovenou zvěř, která se nakládala na připravený povoz.

Pan Ješek panstvu poděkoval za úspěšný lov, seznámil je s počtem ulovené zvěře a současně spokojený s výsledkem lov ukončil:

„Uloveno bylo pět srnců, jeden jelen a šest divočáků. Nechybělo mnoho a na výřadu se mohl objevit i pan Herbort z Fulštejna, ale díky statečnosti mladého pana Hanuše, ušel jen o vlásek jisté smrti.“

Po těchto slovech pánové nešetřili chválou a barvitě si vzájemně vyprávěli zážitky z lovu. Spokojená družina se vracela na hrad, aby svůj lovecký úspěch náležitě oslavila. Po vydatném jídle se panstvo přesunulo do hradního sklípku. Zasedli k dubovému stolu a pokračovali ve vyprávění, co se komu dnešního dne na lovu přihodilo. Lovecké umění pánů s množstvím vypitého vína narůstalo do neskutečných rozměrů. Vedle Hanuše seděl pan Vítek a z jeho řeči bylo patrno, jak je hrdý na mužný čin svého syna. Mladý Hanuš seděl jako na trní,netrpělivě vyhlížel návrat královny. Královna obklopena malou družinou skládající se s dvorních dam, komořího, Liběny a několika ozbrojených jezdců, projížděla blízkým okolím. Bylo vidět, že zdejší krása přírody získala její srdce. Nešetřila chválou a obdivem nad krásnými přírodními zákoutími, na které ji hlavně Liběna, znalá dobře okolí, upozorňovala. Slunce se chýlilo k západu, když hlásný na věži ohlásil příjezd královny. Sotva zazvonily podkovy koní královské družiny na dlažbě nádvoří, vyskočil Hanuš od stolu a běžel jim v ústrety. Pomohl galantně sesednout královně z koně. „Jaký byl dnešní lov pane Hanuši?“ Otázala se královna, ale to již dobíhali ze sklípku ostatní páni, aby pozdravili královnu. „Milosti úspěšný.“ Odpověděl Hanuš. V tom se přihrnul pan Milota, aby náležitě uvedl věci na pravou míru a nadšeně vylíčil statečný čin Hanuše. Liběna s napětím naslouchala vyprávění pana Miloty, aniž si povšimla Hanuše, který k ní přistoupil a uchopil ji nepozorovaně za ruku. Dívka se zarděla a snažila se vyprostit z jeho dlaně. Zaskočený mladík trapnou situací rychle její ruku upustil a aby odvrátil pozornost, skromně podotkl: „Milosti, pan Milota poněkud přehání, jistě by se zachoval každý z pánů stejně, být na mém místě.“ Královna se usmála a řekla: „Myslím si, že zrovna není na místě přílišná skromnost za čin, který si žádá odměnu.“ „Milosti, mou největší odměnou je zdařilý lov a že všichni se navrátili zdrávi.“ „Těší mne, že mám u dvora tak zdatného a šlechetného panoše„  řekla královna a odebrala se svým doprovodem do hradu. Pánové se vrátili do sklípku, kde pokračovali v zábavě do pozdních nočních hodin. Příštího dne dopoledne se panstvo rozjíždělo na svá panství. Hanuš využíval každé volné chvilky k tomu, aby se mohl setkat s Liběnou. A když se Liběna nemohla uvolnit, tak ji posílal vzkazy prostřednictvím své sestry.

Neuplynul ještě ani měsíc a Liběna se přizpůsobila dvornímu chování tak,  jako by byla rodilá šlechtična a nikdo z těch, co ji dříve neznal, by neuvěřil, že je prostého původu. Přátelský vztah mezi Hanušem a Liběnou brzy přerostl v lásku.Kdykoliv Hanuš vyjížděl na kontrolu otcova statku, který se nacházel na protějším lesnatém svahu za řekou Moravicí, tu i Liběna hledala záminku, aby ji královna uvolnila. Za nějakou dobu se stala láska mladých lidí i místo jejich milostných schůzek veřejným tajemstvím. Zvlášť těžké rozhodování měla královna, která v obou mladých lidech našla zalíbení, ale musela rozhodnout již proto, že před časem dala slib Hanušovu otci. Povolala k sobě Hanuše, aby ji sám řekl, jaký má k Liběně vztah. Hanuš královně přísahal, že jejich schůzky probíhají ve vší počestnosti, ale zapřít nemohl, že ji upřímně miluje. Královna jej vyslechla a pravila: „Jsem zpravena o tom, že tě otec zaslíbil panně ze Šternberku a já musím dbát slibu, který jsem tvému otci dala. Jistě by si nepřál, abys jednal proti jeho vůli. Pokud otec bude souhlasit, já sama nemám nic proti vašemu vztahu, i když odporuje zvyklostem, ale zatím vám ho musím, ač nerada zakázat.

Můžeš však počítat s mojí přímluvou u svého otce.“ Zoufalý mladík chtěl ještě něco namítnout, ale královna mu již nedala příležitost a rozhovor rázně ukončila slovy: „Můžeš jít, taková je moje vůle!“ Svou vůli posléze sdělila i Liběně, ne sice tak stroze, spíše se ji snažila utěšit a vysvětlit, že ve vyšších kruzích je dané slovo zákonem. Liběna si to ale vyložila po svém tím, že hlavním důvodem královnina zákazu je její prostý původ. To byla pro nebohou dívku další krutá rána. I když svůj žal nedávala nikterak svému okolí najevo, mnoho bezesných nocí proplakala. Nepomohly ani slova útěchy královny, že není všem dnům konec, že jsou ještě mladí a u dvora je spoustu nezadaných pánů, kteří takovou krasavici rádi požádají o ruku.                           

Lidská zloba a závist nezná mezí. I když si své povinnosti plnila vzorně, přesto neušla mnohé jedovaté poznámce služebnictva, které nemohlo již delší dobu překousnout, že se prostá dívka těší takové přízni u královny a aby toho nebylo ještě dost, začal se o ni ucházet královský písař. Kde jen mohl, tak Liběně nadbíhal a sledoval ji na každém kroku. Vždy, když něco zjistil o mladém páru, náležitě se postaral, aby se to doneslo zavčas k uším královny.Kapka ke kapce a číše brzy přeteče. Královně vzniklá situace přišla vhod, neboť se dověděla, že u uherského dvora touto dobou pobývá pan Záviš z Falklštejna. Pod záminkou zaslání depeše se žádostí o propuštění nevlastního syna Mikuláše z vězení, poslala i pozvání panu Záviši, aby přijel na Hradecký hrad. Nejvhodnějším kurýrem byl v současné době Hanuš. Doufala, že odloučení obou mladých lidí za nějakou dobu přinese kýžené ovoce a Liběna na Hanuše zapomene podle přísloví, sejde z očí sejde z mysli. Za ranního úsvitu vyjížděl branou hradeckého hradu Hanuš, provázen dvěma jezdci s depeší do Uher, aniž měl možnost se s Liběnou rozloučit.

 

 Kapitola IV. Královský posel   

Žalostná byla cesta zpustošenou moravskou krajinou. Jezdci, vědomi si nebezpečí, které jim na každém kroku hrozilo od loupeživých hord, vyhýbali se možnosti střetu s nimi, pokud to jen šlo. Nocleh vyhledávali na hradech a tvrzích, které cestou míjeli a když nebylo jinak možno, uchylovali se na noc pod ochranu lesa. Hanušovi se zdála cesta k uherskému dvoru nekonečná. Přemýšlel o Liběně a v hlavě se mu rojily chmurné myšlenky. Představa o tom, jak se otci svěří o své lásce, ho mučila nejvíce. Co si počne, když otec nebude s jeho volbou souhlasit? Co bude s Liběnou a co asi dělá nyní? Po několika dnech strastiplné cesty se přiblížili k uherské hranici.

Při projíždění lesnatým průsmykem je překvapila skupina jezdců. Hanuše vytrhl z myšlenek rázný povel k zastavení. Na obranu nemohlo být ani pomyšlení. Překvapené poselstvo bylo vyzváno ke složení zbraní. Hanuš vykřikl: „Jsme vyslanci královny Kunhuty !“ Velitel jízdní hlídky, aniž by na Hanušova slova bral zřetel, dal povel,aby ho následovali do nedalekého tábora. Jezdci přijížděli do nevelkého vojenského ležení, kde je velitel hlídky zavedl přímo k velitelskému stanu. Požádal je o chvíli strpení a sám do něj vstoupil. Během několika minut vyšel provázen pánem v bohaté zbroji. Jaké bylo Hanušovo překvapení, když v něm poznal pana Jaroslava ze Šternberku. Pan Jaroslav vykřikl: „Pro pána Boha, Hanuši, jak je ten svět malý, kde ty se tady bereš?“ A zval Hanuše do svého stanu.„Povídej, co tě sem přivádí a co tvá rodina je zdráva?“Hanuš se dal do vyprávění, ničeho nevynechal, jen o své lásce k Liběně raději pomlčel. Ze slušnosti se zeptal na zdraví panny Hedviky, která mu byla zaslíbena. Pan Jaroslav nešetřil chválou v jakého statného rytíře Hanuš vyrostl a že mu bude ctí mít takového zetě. Na omluvu za chování své jízdní hlídky začal rozčíleně Hanušovi líčit důvod vojenského tažení. „Konečně se císař Rudolf probral z letargie a spolu s českou a moravskou šlechtou začal čistit zemi od Braniborů a tatarské verbeže.“ Tu se ozval pan Hynek z Lichtenberka, který seděl po pravici pana Jaroslava: „Však se rozhodl poněkud pozdě, jistě pan Hanuš sám viděl na vlastní oči, jak je zpustošená Morava. Vyřiďte králi Ladislavovi naše vřelé díky za kumánské vši, které nám tu nasadil a my se jich musíme zbavovat, zatím co on na hradu Gellértu pořádá rytířská klání a hostiny.“Pan Jaroslav se vrátil k vysvětlení postupu své hlídky: „Není v zemi jenom cizích vetřelců, ale i mnozí pánové zneužívají vzniklé situace a dali se na loupení. Nedivte se tedy, že vám hlídka nedůvěřovala. Konec dobrý, všechno dobré, pozvedněte pánové číše na zdraví kralevice Václava a dobré pořízení pánů u krále Ladislava!“

Brzy ráno se Hanuš s panem Jaroslavem rozloučil a pokračoval v cestě do Uher. Cestou se ještě setkali s družinou pana Jana z Michalovic, který byl pozván uherským králem na turnaj a spolu s nimi cesta na Gellért v družném rozhovoru rychleji ubíhala. Pana Jana nikterak nepřekvapily noviny, které mu Hanuš sdělil. Bylo vidět, že je se současným děním velmi dobře obeznámený. Spíše Hanuše zaujal vyprávěním o statečnosti pana Záviše. Jakým je skvělým bojovníkem, zejména v osobních soubojích a že nejednu dámu svým šarmem okouzlil. Pevně věřil, že se stane vítězem i nastávajícího turnaje, přičemž si hluboce povzdechl: „Ten člověk je snad spojen s ďáblem.“

Za nedlouho se před nimi na obzoru objevily věže Gellértu. Přijetí na královském dvoře bylo více než chladné. Nebýt přítomnosti pana Jana z Michalovi, bylo by s nimi jistě jednáno jako s nepřáteli.Stejně na přijetí u krále, několik hodin čekali. Mezi tím pan Hanuš vyhledal pana Záviše, kterému předal královnin list. Nemohl pochopit, po všem nepěkném, co o panu Záviši slyšel, že mu královna píše. A jak vůbec věděla, že je v tuto dobu na uherském dvoře? O to více byl překvapen vřelým přijetím a při pohledu na šarmantního rytíře ztratil o něm veškeré pochybnosti a věřil, že se stal jen terčem pomluv. Při pročítání listu se tvář pana Záviše rozzářila a bylo zjevné, že je vzkazem velmi potěšen. Po přečtení listu řekl: „Královna si přeje,abych přijel na hradecký hrad. Velice rád po ukončení turnaje pány doprovodím ke královně. Zatím, pane Hanuši, přijměte mé upřímné pozvání na zítřejší klání, kterého se zúčastní i řada českých pánů.“ „Bude mi nesmírnou ctí přihlížet tak honosnému turnaji.“ Odvětil Hanuš, kterému právě komorník oznámil, že jeho veličenstvo, uherský král Ladislav IV. je očekává. Přijetí u krále probíhalo v neméně chladném duchu, jakého se jim dostalo u dvora. Král převzal od Hanuše listinu, kterou mu zaslala královna Kunhuta. Rozpečetil ji a chvatně, aniž by projevil zájem o zdraví své sestry, přečetl její obsah. Načež pánům sdělil, že písemnou odpověď dostanou po ukončení turnaje, po řádném zvážení královniny žádosti. Tím velmi krátkou audienci ukončil.

Brzy ráno probíhaly drobné úpravy kolbiště. Královnou turnaje byla zvolena princezna Alžběta. Uherská krasavice lepých tvarů, dlouhých havranově černých vlasů a velikých mandlově hnědých očí se stala perlou turnaje. První den zápasily skupiny jezdců z různých panství. K veliké nelibosti uherského krále zvítězila česká družina. Druhým dnem probíhaly osobní souboje, ze kterých vítězně vyšel pan Záviš z Falklštejna. S čím větším nadšením předávala princezna Alžběta věnec vítězi, tím více bylo znát na kyselé tváři krále Ladislava, že své dceři zazlívá její přílišnou náklonnost k panu Záviši, nemoha se smířiti s absolutním vítězstvím české šlechty. Těžko nesli porážku i ostatní soupeři, z nichž se každý snažil porazit protivníka a tím předvést svou mužnost před davem přihlížejících dam, však obzvláště chtěli imponovat královně turnaje. Po vyhlášení vítěze pozval král své hosty k slavnostní tabuli, k níž Hanuše s doprovodem nepřizval. Hanušovi posléze předal s patřičnou odměřeností písemnou odpověď komorník. Z toho se dalo lehce vytušit, že zpráva pro královnu nebude nikterak příznivá.

Ihned po obdržení odpovědi chystal se Hanuš i s panem Závišem, jenž se k jeho doprovodu připojil se dvěma zbrojnoši, na zpáteční cestu. Záviš se cestou projevil nejen jako statečný rytíř, ale i jako výborný společník. Srdce Hanuše si získal již během turnaje. Čím více rytíře poznával, tím více jej začínal obdivovat. Cestou k domovu je provázela nelibá vůně spálenišť a místa, kde se nacházela nějaká mršina označovaly hejna poletujících vran. Srdce zabolelo při pohledu na spálená pole. Úroda, jíž bylo v době hladu tolik zapotřebí, lehla na mnohých místech popelem. I když pan Záviš cestou své společníky bavil veselými příběhy, Hanuš byl myšlenkami úplně mimo. Rytíř si zasmušilé tváře svého společníka po chvíli povšiml a zeptal se: „Co mladého pána trápí? Snad ne nepříznivé přijetí u uherského dvora nebo je to nešťastná láska?“ Hanuš se dal do vyprávění svého příběhu. Po chvíli jej Záviš přerušil: „Snad nebude tak zle, často se i zlo v dobro obrátí!“ Hanuš nesouhlasně zavrtěl hlavou: „To neznáte zásadovost mého otce, ten se dá jen těžce oblomit.“ Záviš obrátil téma rozhovoru otázkou na zdraví královny a jak se ji na hradeckém hradu žije.

Zabráni do hovoru nepovšimli si, že jsou již od samotného výjezdu z Gellértu sledováni. Cesta za příznivého počasí pánům rychle ubíhala. Záviš vyprávěl o nevděku krále Přemysla, který za jeho věrné služby jež mu prokázal se odvděčil tím, že nechal beztrestně plenit statky jeho rodu a mu samotnému tedy nic jiného nezbývalo, než se králi postavit na odpor. Také lhal, jak nabízel králi pomoc v boji proti císaři Rudolfovi a byl Přemyslem hrdě odmítnut. Hanuš se nikterak netajil obavami o jejich bezpečnost. Vždyť si Záviš odvážel na dvou těžkých koních veliké bohatství ve zbroji a darech získaných od poražených soupeřů za vítězství v turnaji. Záviš jej uklidňoval: „Nebojím se cizích nepřátel, daleko horší jsou ti, kteří se do očí staví jako přátelé a při nejbližší příležitosti člověka zradí.“ Hanuše, jenž rytíři věřil každé slovo, ani v duchu nenapadlo, že poslední pronesený výrok patří tomu, co jej právě vyřkl.

Při průjezdu Oderskými vrchy byla znát na koních i jezdcích patřičná únava. Hlavně těžcí koně pod tíhou neseného nákladu se začínali opožďovat a jezdcům jedoucím v čele družiny nezbývalo, než na ně místy čekat. Při jedné takové zastávce překvapil čekající jezdce za nimi padající strom. Nacházeli se v lesní úžlabině v místě, které bylo pro přepad nejpříhodnější. Závišova reakce byla bleskurychlá. Ostruhami prudce pobídl svého koně a zvoláním: „Přepadení!“ Vyzval ostatní, aby jej následovali. Proti nim se vyřítila skupina jezdců pod korouhví Haimana z Lichtenburgu. Nastala krutá řež. Hanuš se nyní mohl přesvědčit na vlastní oči o Závišově statečnosti. Družině se podařilo prosekat i přes četná zranění, které v boji utržili. Jenom panu Záviši se záhadně rány vyhýbaly. Tu si Hanuš vzpomněl na to, co říkal pan Jaroslav a hlavou mu proběhla myšlenka, zda není pan Záviš skutečně spojen s ďáblem. Jezdci se snažili mnohonásobné přesile pronásledovatelů uniknout. Aby se jim únik zdařil, museli obětovat i dva zbývající z jejich družiny, kteří nepřítele zdrželi.

Záchranu našli v poslední chvíli za hradbami Fulneckého hradu. Zde byl také Hanuš, jenž utržil v boji ošklivou sečnou ránu, řádně ošetřen. Při večeři Záviš vyprávěl o hanebném přepadení, jaké jim pan Haiman připravil. Vůbec si nepřipustil, že by se mohlo jednat i o něco jiného, než jen o loupež. Hradní pán Záviše vyslechl a pravil s velikou obezřetností, aby hosta neurazil: „ Pan Záviš má jistě pravdu, ale většina zdejší šlechty ho bere jako nepřítele a přičítá mu, že jeho zásluhou utrpěl král Přemysl hanebnou porážku v bitvě na Moravském poli.“ „ „Kdyby to byla pravda, jistě by si mne nepovolala do svých služeb sama královna!“ Hájil se Záviš. Pán hradu přitakal, ale stejně si o tom myslel své. Příštího dne se chystali jezdci na cestu. Záviš srdečně děkoval hostiteli za pohostinství a Hanuše se starostlivě otázal na to, co dělá jeho zranění. Hanuš se usmál a řekl: „To nic není, ale vy jste přišel o značné jmění.“ Záviš se po tomto výroku neubránil smíchu: „Málem jsme přišli o život a ty se staráš o ztracený majetek? Hlavně, že žijeme, to je nad všechny poklady tohoto světa. Majetek ať si vezme třeba čert. Však přísahám, že pánu z Lichtenburgu nezůstanu nic dlužen a včerejší den mi zaplatí svou krví!“ Po těchto slovech pobídl pan Záviš svého koně a za chvíli oba jezdci zmizeli za obzorem.

Liběna byla den ze dne smutnější. Čím déle trvalo odloučení,t ím více narůstala touha po milém. Královna se snažila dívku více zaměstnat, aby přišla na jiné myšlenky, ale všechno její snažení bylo marné. Královský písař za nepřítomnosti Hanuše byl stále dotěrnější, když byl Hanuš Liběně na blízku, tak měl před svým sokem náležitý respekt a mohl jen pomlouvat a donášet. Liběna si mnohdy na chování písaře královně stěžovala, ale marně, královna neměla pro její stížnosti uši, ba naopak, chování svého písaře omlouvala. Rovněž jí nevadilo při častých hostinách, které pořádala, když některý s přizvaných mladých šlechticů proti zásadám dvorní etiky, si k Liběně dovolil více než by mu příslušelo. Dávala tím dívce najevo, jak velice ji těší, že urození pánové projevují o ni zájem. Jednoho dne, když odcházela Liběna s pláčem od královny, povšiml si jejího zármutku pan Kuna. Dívka se mu důvěrně svěřila s tím, co je příčinou jejího žalu. Purkrabí se na chvíli zamyslel, nevěda si rady, jak by nebohou dívku utěšil, prohodil: „Jistě se již brzy pan Hanuš z Uher vrátí a nepříjemnou situaci s jeho pomocí snadněji vyřešíte.“ Dívka si povzdychla: „Slíbil, že promluví s otcem, ale musel svou návštěvu doma odložit pro poslání, kterým ho královna pověřila. Jen aby se mu na cestách nic zlého nestalo!“ „Nemějte o něj obavy, cesta je sice nebezpečná, ale mladý pán je statečný a statečnému vždy štěstí přeje. Nyní nám nezbývá nic jiného než doufat v jeho šťastný návrat, neboť naděje umírá vždycky poslední. Nevěšte proto hlavu, královna jistě nemá s vámi zlého úmyslu, ale mnohdy i přílišné dobro může uškodit.“ Po těchto slovech se pan Kuna s dívkou rozloučil. Jeho kroky směřovaly do hradního sklípku, kde již seděl pan Milota s kaplanem. Pan Milota purkrabího uvítal a otázal se ho, jaké noviny přináší. Pan Kuna již dávno v panu Milotovi našel vrbu,t ak odpověděl bez obalu“ „Přišel jsem utopit ve víně svoji zlost. Královna na má bedra klade stále větší požadavky, ba mnohdy až neúnosné. Připadá mi,ž e jsem ji snad více ku škodě, než ku prospěchu.“ „Milý synu, cesty Boží jsou nevyzpytatelné a nám nezbývá než věřiti, že pán Bůh dobře ví, co činí!“ Prohodil kaplan. „To tedy jistě, ale připadám si u dvora zcela zbytečný, neboť královna nestrpí žádných námitek. Neuvědomuje si vůbec dobu ve které žijeme. Cožpak je vhodné, aby královna v době, kdy království sužuje hlad a mor, myslela jen na své pohodlí a zábavy, aniž by projevila zájem o těžký život svého lidu?“ Pan Milota, i když v mnohém s purkrabím souhlasil, přesto se královny neopomněl zastat:  

„Pane purkrabí, jistě máte v mnohém pravdu, ale pouze z vašeho hlediska. Nedivte se královně, že se takto chová, když od ranného věku byla vychovávána v hojnosti a nebylo jediného jejího přání, aniž by bylo již předem splněno. I když si ve vězení na Bezdězu vytrpěla své, nikdy si nezvykne na strádání. To co se nám jeví jako veliký problém, je pro královnu pouhá malichernost.“ Tato obhajoba pana Kunu natolik rozčílila, že se neovládl a vykřikl: „Pro Krista pána na nebi, jen aby ta její přílišná velkorysost brzy nechodila o žebrácké holi, na její výmysly královská renta nestačí a již nyní se topíme v dluzích! Jako dobrá matka má jít v tak těžkých dobách svému lidu příkladem. Věru nevím, čím by mne ještě více mohla překvapit, než svou přílišnou rozhazovačností.“ Kaplan rozvážně prohodil: „Milý synu, je zbytečné brát si Boží jméno darmo do úst, vždyť jen jemu samotnému přísluší, aby spravedlivě rozhodoval o našem osudu. Kdo ví, jak by se asi dále vyvíjelo téma jejich rozhovoru, kdyby jen tušili něco o tom, že si královna tajně pozvala na hrad Záviše z Falklštejna.

 

Autor: Vilém Vožda

Poslední dvě kapitoly pouze na www.hradecinfo.cz již příští týden.

Oficiální stránky MěÚ Hradec nad Moravicí