Počátky automobilismu na Hradci, aneb „španělský šlechtic“ z hradeckého zámku :: Hradec nad Moravicí - zpravodajský server

Úvodní stránka Tisk Mapa stránek RSS

AKCE
 
 
 

 

 

Kontakt

Za lepší Hradec, z.s.
Pod Hanuší 473
747 41, Hradec nad Moravicí

info(zavináč)hradecinfo.cz

Počátky automobilismu na Hradci, aneb „španělský šlechtic“ z hradeckého zámku

Počátky automobilismu na Hradci, aneb „španělský šlechtic“ z hradeckého zámku

Automobily se staly fenoménem moderní doby. Jejich počet neustále roste a intenzita dopravy nejen v našem městě stále stoupá. Ne náhodou je již řadu let plánován obchvat města. Dnes, kdy prodej aut z velké části ovlivňuje ekonomický růst a finanční trhy po celém světě a koupi automobilu si může dovolit téměř každý, si jen těžko uvědomíme jaké byly automobilové poměry v našem městě a okolí na počátku 20. století.

Tatra továrníka Weisshuhna

Koupit automobil si na počátku 20. století skutečně mohl dovolit jen málokdo. Zřejmě prvním majitelem motorového vozidla byl Ernst Weisshuhn, syn známého majitele žimrovských papíren – továrníka Karla Weisshuhna. Vozidlo zn. Tatra, zakoupené v roce 1903, bylo prvním vozidlem nejen na Hradci, ale prvním automobilem v celém opavském okrese. Ernst Weisshuhn vlastnil řidičský průkaz, ale automobil řídil častěji řidič Josef Henčl (1878 – 1967) – známý vojenský vysloužilec a jeden z nejstarších držitelů „vůdčího oprávnění“ na našem území. Dá se říci, že koupě automobilu byla cílená. V roce 1903 byla totiž dokončena nová silnice do Žimrovic – vystavěná firmou Migliorini z Opavy – Kateřinek, která de facto umožnila nákup a smysluplné využití nového automobilu. Po této silnici jezdil Josef Henčl jako firemní řidič Weisshuhnů mnoho let.

Nová silnice vedoucí z Hradce do Žimrovic - stav v roce 1907 (archiv : Petr Havrlant)

Nutno dodat, že nová silnice byla opravdovou nutností, protože stará knížecí cesta přes panský dvůr Stránku, Mariánské louky a Jízdárnu byla často nesjízdná a stala se předmětem častých soudní pří mezi knížecí správou a soukromými uživateli.

Karel Maxmilián Lichnovský - nadšený a rychlost milující automobilista

Druhým majitelem vozidla na Hradci byl kníže Karel Maxmilián Lichnovský (1860-1928). Rovněž jemu učaroval technický pokrok počátku 20. století. Po smrti svého otce Karla Marii Lichnovského (1901) plně využil poznatků a novinek moderní doby. Na zámku zřídil nový vysokotlaký vodovod (1901),vybudoval moderní koupelny, kuchyně, toalety. V roce 1905 vybudoval moderní prádelnu, elektrárnu, ze které zásoboval po mnoho let celý Hradec včetně veřejného osvětlení (1912).

V roce 1904 zakoupil kníže svůj první automobil. Jednalo se o vůz zahraniční provenience zn. Opel-Darracq V8. Automobil dodala něm. automobilka Opel, která jej vyráběla v licenci francouzské firmy Darracq, která dodávala kompletní chassis s dvouválcovým motorem. Kníže pro tento na svou dobu moderní, rychlý a těžký vůz nechal přebudovat dosavadní kovárnu na nádvoří Červeného zámku a zřídil z ní oficiální garáž. Úpravy provedl knížecí „dvorní“ stavitel Julius Lundwall z blízké Opavy.

Kníže auto řídil většinou sám (byl držitelem řidičského oprávnění), ale po mnoha nehodách, které způsobil koňským povozům či chodcům, využíval již někdy služeb oficiálního řidiče. I nadále však kníže jezdil rád sám, navíc často, a také velmi rychle.

kníže Karel Maxmilián Lichnovský (1860-1928) nejen diplomat, ale také vášnivý automobilista(archiv : Petr Havrlant)  vozidlo Opel-Darracq V8 z roku 1905  (archiv : Petr Havrlant)

Z toho plynul i velký počet nehod, o kterých často referoval dobový tisk. Praporkový zákon platící ve Velké Británii do r. 1896 (omezoval rychlost vozidel v obcích na 3,2 km/h…) by v případě Karla Maxmiliána Lichnovského zcela nepochybně nalezl své uplatnění…

Smrtelná nehoda knížete Lichnovského

K nejtragičtější nehodě, kterou knížecí vozidlo způsobilo, došlo v podvečer 30. 6. 1907, kdy z Chuchelné kníže spěchal do Ratiboře, aby stihl večerní rychlík do Berlína. V katastru obce Krzanowice (dnešní Polsko) automobil na krajnici zachytil a na místě usmrtil bývalého krzanowického starostu. Následné vyšetřování knížeti Lichnovskému vinu neprokázalo. Na vině byl shledán výše uvedený přejetý exstarosta Schwiedergal, který nedoslýchal, byl na jednu nohu chromý a jenž měl mít osudného večera dle svědků i lidově řečeno „opičku“. Dobový tisk ale neopomněl zdůraznit : „ Tolik nebezpečných nehod se snad žádnému automobilistovi nepřihodilo jako knížeti Lichnovskému“ !

Doktor J. Faber

Třetím automobilistou na Hradci, který prokazatelně vlastnil osobní motorové vozidlo, byl MUDr. J. Faber. Vozidlo, které si v roce 1908 pořídil, aby se dostal rychleji ke svým pacientům, však rozhodně nebylo tak výkonné jako vůz, kterým disponoval kníže Lichnovský. Je doloženo, že vůz MUDr. J. Fabera nebyl schopen vyjet v roce 1908 ani novou cestu do Bohučovic… Inu počátky odvážných automobilistů opravdu nebyly lehké.

Vilém Lichnovský a jeho luxusní „španělský šlechtic“

Pořekadlo, že jablko nepadá daleko od stromu, platilo také v knížecí rodině. Lásku k automobilům zdědil po svém otci i jeho syn kníže Vilém Lichnovský (1905 – 1975). Své první, ale zároveň velmi luxusní vozidlo si pořídil ještě za studií práv v Oxfordu v roce 1928. Bylo to krátce po smrti jeho otce. Můžeme se jen domnívat, zda jeho otec následkem tragické nehody z roku 1907 nechtěl o osobním automobilu pro svého syna vůbec slyšet, či se mladý majitel panství rozhodl k tak nákladné koupi až po smrti svého poměrně spořivého otce. Nesmíme zapomenout, že drahý automobil byl zakoupen v době, kdy vrcholila poválečná konjunktura a kdy svět mířil k velké hospodářské krizi… A o jaký automobil se jednalo ? Samozřejmě o jeden z nejluxusnějších jaký bylo možné zakoupit Hispano-Suiza H6B přezdívaný dle svého původu „španělský šlechtic“.

knížecí Hispano-Suiza H6B ještě s anglickou poznávací značkou v roce 1929 před zámkem v Chuchelné (archiv NPÚ – zámek Hradec nad Moravicí)

O Hispano-Suize H6B by se dalo napsat mnohé. Dnes již neexistující španělská automobilka založená Marcem Birkigtem v roce 1900 a přestěhovavší se do Francie v roce 1914, byla vždy symbolem prestiže a rychlosti. Za I. sv. války slavila automobilka úspěchy se svými leteckými motory, na jejichž bázi poté vytvořila novou generaci automobilových motorů, a tím i svou poválečnou slávu na automobilovém trhu. Poválečná Hispano-Suiza „H6“ slavila opravdu velké úspěchy. Jejím majitelem se např. stal i proslulý Ettore Bugatti.

V roce 1926 zakoupila licenci na „Hispanu“ také Škoda Plzeň. Kvalita jejich výrobků si v ničem nezadala s francouzskými originály. Všeobecně se soudí, že je po kvalitativní stránce i překonávala. Ne nadarmo tehdy patřila plzeňská Škodovka ke světové špičce. Všeho všudy bylo v licenci v plzeňské Škodovce vyrobeno pouhých 100 ks těchto unikátních vozidel. Náš „knížecí“ automobil byl dodán svému majiteli jako 96. v pořadí. K majitelům Hispany, uvedeným ve škodováckém archivu, m.j. patřili : prezident T. G. Masaryk, ministerský předseda Antonín Švehla, Karel Loevenstein, ředitel Živnobanky Jaroslav Preiss a mnoho předních politiků, podnikatelů i členů šlechtických rodů období I. republiky (1918-1938). Nebyl to automobil určený pro „horních „deset tisíc“, ale pro sto vyvolených… Jen pro srovnání - chassis automobilu Rolls Royce silver Ghost se dalo pořídit o cca 40.000 K,- levněji…

Po stopách knížecího automobilu, aneb luxus pro sto vyvolených

Samotný automobil byl objednán v Plzni 19.8.1928 prostřednictvím berlínské prodejní kanceláře automobilů. Objednatel zněl „Fürst Lichnowsky“. Cena samotného chassis (podvozku s motorem o obsahu 6654 cm3) byla stanovena na 140.000,- Kč (V období I. republiky to byla cena, za kterou se de facto daly pořídit 2 menší domy...) Čekací doba na tento automobil byla tehdy 3 měsíce…

Automobil byl dodán dne 22.11. 1928 a karosérii se sklápěcí střechou k němu vyrobila doposud blíže nezjištěná firma. Jednalo se zřejmě o firmu francouzskou. Svědčí o tom hlavní světlomety Grébel, hledáček Phares Besnard a typologicky jiný nárazník, než byl obvykle dodáván např. karosárnou mladoboleslavské škodovky nebo i jinými proslulými karosárnami. Mezi tyto jedinečné prvorepublikové karosárny, které karosovaly plzeňské „Hispány“ patřily : J.O.Jech Praha, V.Brožík & synové Plzeň nebo Pokorný & Beywel Praha.

Vozidlo samotné bylo zvláštní tím, že se jednalo o tzv. „aearable monobloc“, což byl de facto kabriolet, které měl ovšem (po zatažení) plnohodnotnou střechu. Bylo tedy možné mít buď střechu žádnou, staženou pouze nad interiérovou částí “pro pána“ anebo také nad řidičem. Všechny tyto tři polohy tento jedinečný automobil umožňoval.

I to nejluxusnější vozidlo se někdy musí opravit, či seřídit. Unikátní fotografie knížete Viléma Lichnovského při „práci“, po r. 1932 (archiv : Eva Kolářová)

 

Kabriolet měl po uzavření střechy tvar limuzíny. Mezi řidičem a pánem byla skleněná mezistěna. Vše bylo plné výztuh a různých spouštěcích mechanismů. Karosérie tak byla kvůli těmto vymoženostem velmi těžká a její pořízení bylo jen o něco málo nákladnější než samotné chassis. Automobil vážil samotný až 2,7 t, dosahoval rychlosti až 140 km/h a jeho spotřeba dosahovala 25 l / 100 km.

Dorozumívání mezi pánem a řidičem se dělo prostřednictvím telefonu. Jednalo se o telefon na mechanické bázi ovládaný pomocí stiskacího balónku. Řidič přiložil ucho k sloupku s naslouchadlem, který měl v řídící kabině blízko ucha. Stačilo přiložit ucho a vyslechnout pokyn co pán chce – zastavit, odbočit… Telefon byl jednosměrný. Odpověď nebyla možná, zřejmě i proto, že odpověď nebyla očekávána…

Interiér byl vybaven opravdu na té nejluxusnější úrovni. K samozřejmostem patřily : broušené vázičky na čerstvé květiny, držáky na klobouky, elektrický zapalovač doutníků, popelník, osvětlení z broušeného skla, necesér z vykládaného dřeva s pudřenkami, hodinkami, zrcátky i hřebeny. Dle přání zákazníka bylo možné dodat záclonky na všechna okna, či koberečky. Čalounění interiéru a sedadel bylo možné vybrat buď v kůži, plyši nebo brokátu. Jak z předešlého vyplývá interiér vozidla byl ve skutečnosti pojízdným obývacím salónem na čtyřech kolech…

Nutno dodat, že automobilů zn. Hispano-Suiza se na území naší republiky dochovalo do dnešních dnů pouhopouhých 5 ks.

Záhada tří SPZ

Jak jsem se již zmínil výše, automobil si kníže Vilém Lichnovský pořídil v závěrečném období svých studií v Oxfordu. Zajímavostí je, že automobil s ním skutečně na britské půdě pobýval. Svědčí o tom britská poznávací značka UU-4709, která byla ještě v roce 1929 oficiálně registrována na území „Great London“ neboli Velkého Londýna. Jisté však je, že ihned po ukončení studií a následné promoci knížete Viléma bylo vozidlo registrováno již v roce 1930 na území okresu Hlučín, kdy obdrželo novou poznávací značku P XVII-186. Jako majitel byl uveden „kníže Vilém Lichnovský, Chuchelná“. Shodou okolností a díky vydání nového zákona, který znamenal v roce 1932 povinou přeregistraci všech vozidel na území I. republiky obdržel automobil ještě třetí SPZ. V letech 1932 až 1938 bylo možné rychlé až 140 km/h řítící se vozidlo potkat na cestách opavského a hlučínského okresu s poznávací značkou M-21.872

Knížecí Hispano-Suiza po roce 1932 v plné parádě s polozasunutou střechou, knížetem Vilémem Lichnovským za volantem a v pozadí stojícím řidičem (archiv : Jindřich Skařupa)

Až do jara r. 1945 automobil knížatům Lichnovským věrně sloužil. Co se s ním stalo dále nevíme. Jisté je, že v poválečných inventářích zámku je automobil veden již jako nezvěstný. Je samozřejmě pravděpodobné, že s ním rodina Lichnovských cestovala na své poslední cestě z Hradce i s částí majetku v březnových dnech roku 1945 do Bavorska ke svým příbuzným. Jaké však byly další osudy tohoto jedinečného automobilu však už zřejmě navždy zůstane obestřeno tajemstvím.

Zvláštní poděkování autora pánům Daliboru Feuereislovi a Václavu Přibylovi z Prahy

Autor: Petr Havrlant NPÚ Ostrava – Zámek Hradec nad Moravicí (17.1.2011)

Diskuzi k článku naleznete na facebooku.

Oficiální stránky MěÚ Hradec nad Moravicí