POVÍDKA: Tajemné kroky :: Hradec nad Moravicí - zpravodajský server

Úvodní stránka Tisk Mapa stránek RSS

AKCE
 
 
 

 

 

Kontakt

Za lepší Hradec, z.s.
Pod Hanuší 473
747 41, Hradec nad Moravicí

info(zavináč)hradecinfo.cz

POVÍDKA: Tajemné kroky

POVÍDKA: Tajemné kroky

Pouze na serveru www.hradecinfo.cz si můžete přečíst novou historickou povídku z prostředí zámku v Hradci nad Moravicí autora Viléma Voždy.

Kapitola I.

Blížil se konec července léta páně 1839. Tohoto roku bylo zvlášť horké léto, proto každý hledal místo, kde by alespoň na chvíli unikl žáru slunce a svlažil vyprahlé rty sklenicí vína. V taverně na pokraji města Zaragozy, bylo toho večera neobvykle živo. Seděla zde mezi místními obyvateli řada vojáků z pluku Dona Carlose ubytovaného v nedalekém ležení. Vojáci již byli značně opilí a jejich hlučná zábava se rozléhala do širokého okolí daleko od taverny.

V rohu začouzené místnosti, stranou od prostého vojska, seděli u stolu čtyři důstojníci. V čele stolu seděl plukovník, po jeho boku kapitán a naproti nim seděli dva poručíci. Muži byli zabráni do vášnivé diskuze natolik, že jim snad ani nevadil hluk nevázaných hostí. Náhle se jeden z poručíků rozčílil a vykřikl: „ Aby do toho uhodil hrom, čert nám byl tu válku dlužen !“

Poté se obrátil s otázkou na kapitána: „ Kníže, divím se, že s těmi názory jež zastáváte, jste přijal službu ve vojsku Dona Carlose. Vždyť válka s Izabelou byla již předem prohraná ?“ Sličný kapitán, jehož tvář zdobily dlouhé vlnité kaštanové vlasy a dokresloval ji švihácký knír s ostře střiženou bradkou, opáčil: „ Milý Serchio, jako pruský důstojník jsem zvyklý plnit rozkazy a navíc jsem cítil povinnost být nápomocen v boji o korunu Donu Carlosovi, neboť jsem přesvědčený o tom, že jedině on je povolán k tomu, aby se stal nástupcem krále Ferdinanda. Nejsem zaujatý a proti Izabele Kastilské ničeho nemám, ale myslím si, že ženám vláda nepřísluší. Jsem toho přesvědčení, že jsou Bohem předurčeny k jiným povinnostem než sedět na trůnu a věnovat se politice. To je ale především vaše věc, koho si zvolíte panovníkem. Mne v současné době trápí mnohem důležitější věci. Ve Francii se sjednocují republikáni a hrozí již v pořadí třetí revolucí, zatím co probíhá válka v Alžírsku. Lůza se po vzoru Francie v celé Evropě dere k moci a tomu se musí všemi prostředky zabránit! Nedovedu si ani představit, že by se ta nevzdělaná chátra měla rovnat šlechtě.

Nebo vy snad ano?“

Poručík byl chvíli na rozpacích, ale záhy se otázal: „Jak tomu chcete kníže zabránit, vždyť prostého lidu je tisíckrát více než šlechty?“ Kapitán se zamračil a stroze odvětil: „Stejně jsem vám chtěl dnešního dne oznámit, že končím vojenskou službu. Příští týden se vracím na své panství, které je zapotřebí zvelebit, neboť značně chátrá a při tom se budu věnovat politice. Snad se dá ještě mnohé změnit.“

Plukovník do této chvíle seděl zamyšlený, jako by rozhovor, který zde probíhal šel mimo něj. Po posledních slovech knížete vyskočil od stolu, jako by ho píchla vosa. Udeřil do něj pěstí, při tom mu zlostí zbrunátněly tváře a zavolal: „Co se dá změnit? Nic se nedá změnit!

Lůza si jednou přičichla ke svobodě a ta se jen tak snadno moci nevzdá. Začalo to ve Francii a světem se šíří tato zvrhlá idea jako mor!“

Vyhrocenou situaci se snažil uklidnit druhý z poručíků: „Snad ještě není pozdě, vždyť ve Francii se situace mění ze dne na den, ani ty korouhvičky na věži se tak rychle neotáčejí. Myslím si, že naděje umírá vždy poslední. Ještě že si vymysleli ten pekelný popravčí stroj, jenž honosně nazývají gilotinou. Nebude dlouho trvat a vyvraždí se navzájem.“ 

„Kéž by si měl Migueli pravdu.“ Pronesl kníže a v tom přehlušily jejich rozhovor tóny flamenca.

Hluk v sále utichl a pohledy všech zamířily doprostřed místnosti na krásnou cikánku, oblečenou jen v prosté režné haleně sahající po lýtka, na níž zepředu i zezadu byly dvě pestré zástěry. Její havraní vlasy zdobila čelenka z penízků a korálků. V ruce držela tamburínu a její vlnící se boky v divokém rytmu násobily půvaby její sličné postavy. Doprovázel ji mladý cikán na kytaru. Když dozněly poslední tóny, zadýchaná dívka, jíž se řinuly potůčky potu po tváři, svižným krokem s nastavenou tamburínou, do které házeli pobavení hosté mince, obíhala stoly. Již se blížila ke stolu, kde seděli důstojníci, když ji jeden z podnapilých husarů neurvale strhl k sobě a snažil se ji posadit na klín. Dívka se bránila, seč ji síly stačily, ale marně. Husar na ni doléhal tak zběsile, že ji přitom roztrhl halenu a bránící se dívce obnažil ňadra. Pohled na krásné poprsí vzbudil v přihlížejících jen smích a mohutné skandování.

Její společník se v tuto chvíli bavil s několika hosty u šenku a nevěnoval dění v sále pozornost až do chvíle, kdy sem dolehlo zoufalé volání jeho družky o pomoc.

Rozběhl se místností, při čemž odhodil stranou několik přihlížejících a mířil k místu, kde rozvášněný husar držel jeho společnici. Sotva se přiblížil k zápasící dvojici, husar dívku odmrštil tak, že upadla na zem. Vyskočil a tasil šavli. Rozběhnutý cikán se zarazil a bylo patrné, že byl na chvíli vzniklou situací zaskočen. Husar toho okamžiku využil a ťal.

Mrštný cikán se obratně ráně vyhnul a vytáhl dlouhý nůž, ale v boji proti šavli neměl žádnou šanci. Při husarově druhé ráně již takové štěstí neměl a ostří šavle zasáhlo jeho levou paži. Jeho halena se po chvíli zbarvila krví crčící z hluboké rány. Hosté se zájmem sledovali nerovný boj a zřejmě se výborně bavili, neboť hlučící lokál připomínal věrně koridu.

Otřesená cikánka se doplazila k nohám knížete, obrátila k němu své krásné mandlově zbarvené oči a úpěnlivě prosila o pomoc. Kníže se na ni úkosem podíval a štítivě dívku odstrčil. Plukovník vstal od stolu a rázně zavelel: „Pánové, jdeme odsud, neboť tady dnes není vhodné místo k zábavě. Ostatní důstojníci jej následovali, aniž projevili zájem o dívku, nebo o to jak skončí nerovný boj. Důstojníci kvapně opustili tavernu a vraceli se zpět do vojenského ležení. Cestou je provázela kletba zoufalé cikánky.

Knížeti však do hovoru moc nebylo. V duchu stále viděl ty smutné prosebné oči a v uších mu zněla slova kletby adresované hlavně jeho osobě. Po chvíli mlčení se ozval Serchio.

„ Proč jste kníže tak posmutněl? Snad byste nevěřil na báchorky, že by se mohly ty cikánčiny hloupé žvásty vyplnit?“

Kníže spěchající s odpovědí očividně zalhal: „ Mé myšlenky teď míří k domovu, neboť všechny starosti spojené se správou majetku zůstaly ležet na mé matce.“ 

„A co pan otec?“ Vyzvídal Serchio. „Ten o stavební úpravy nemá pražádného zájmu, ba nemá k tomu ani vlohy, svůj čas věnuje umění, ale nejvíce se věnuje literární tvorbě.“   Náhle jejich rozhovor přerušila varovná výzva strážní hlídky předsunuté na dohled vojenského ležení.         

             

Návrat domů. Kapitola II.

Zapadající slunce zdobilo oblohu ruměncem červánků, když parkem k Ratibořickému zámku se blížil jezdec na vraníku. Kněžna Dorotea Zaháňská se právě skláněla nad záhonem kvetoucích růží, obdivujíce jejich krásu. Jakmile zaslechla dusot koňských kopyt, vyběhla přijíždějícímu jezdci v ústrety. Jezdec zarazil koně a svižně seskočil. Vysekl kněžně hlubokou poklonu: „Buďte zdráva, jasnosti!“ „ Drahý Felixi, nezdá se ti, že mírně přeháníš? Jak je vidět, tak tě ani ve Španělsku humor neopustil.“

Padli si do náručí a následoval vášnivý polibek: „Kde jsi se tak dlouho zdržel? Podle listu, který jsem před několika dny obdržela, měl jsi tu býti již včera.“

„Spěchal jsem tak, jak jen to šlo, ale po cestě mě stihla silná bouřka, tak jsem musel posečkat, než se ta slota přežene.“ „ To je dobře, že už jsi tady hlavně, že jsi dojel v pořádku. Obávala jsem se, že se ti cestou něco zlého přihodilo, nebo tě zdržela nějaká španělská krasavice?“ Aniž čekala na odpověď pokračovala: „ Ale nyní si pospěšme, je čas jíti k večeři, zítřejšího dne bude na vyprávění času dost. Přiznávám se, že jsem již velmi zvědavá, ale musíš si po tak dlouhé cestě odpočinout.“ Má milovaná Doroteo, jak tě to jen mohlo napadnout, že bych se spustil s nějakou Španělkou?“ „ Nebylo by divu, neboť neznám dívku, která by odolala tvému nehasnoucímu půvabu.“ Odvětila kněžna.

Po příchodu na zámek dala kněžna příkaz štolbovi, aby opatřil knížeti koně a komořímu, aby se o vzácného hosta náležitě postaral.

Brzy ráno se zamilovaný pár procházel zámeckým parkem: „Drahý, jak se ti líbí úpravy parku, které jsem nechala provést?“ Zeptala se kněžna. „Odpovídají tvému vytříbenému vkusu. Již při příjezdu jsem nabyl dojmu, že jsem se ocitl v rajské zahradě.“ Galantně odvětil kníže: „Ale nyní již vyprávěj, jak si se měl ve Španělsku. Doufám, že jsi tam nestrádal?“

„Díky tvému šlechetnému srdci a otevřené dlani jsem měl všeho dostatek.“ Kníže začal vyprávět o svých zážitcích a přitom neopomněl ani na příhodu s cikánkou, která se odehrála před jeho odjezdem. Kněžna ustaraně podotkla:

„Drahý Felixi, ale žádná kletba by se neměla podceňovat.“ Kníže nechal tuto poznámku bez povšimnutí, aby nedal na sobě znát, že ho ta nemilá vzpomínka nesmírně trápí a provází jej i ve spánku. Raději obrátil téma rozhovoru: „ Povídej nyní ty, o tom co je nového u nás doma?“

Kněžna se před svou odpovědí na chvíli zamyslela: „Dobře víš, že všemu co se týká politiky, věnuji pramalou pozornost, ale myslím si, že to tady vře stejně jako v jiných zemích. Lidé se pokoušejí vymanit z područí šlechty. Za pomoci různých reformátorů jako je Palacký, Rieger, Brauner a mnohých jiných, na jejichž jména si ani nevzpomenu, probíhá boj o národní osvobození. Hlavně Německý jazyk jim leží v žaludku. Další novinkou je zavedení pravidelného železničního spojení mezi Brnem a Vídní.“

Kníže ji přerušil: „To je mi dobře známo, všechno co je německé jim vadilo již odedávna! Já naopak toužím po německém císařství, to jediné je schopno udržet správný řád a co se týká železnice, je to jen jeden ze schůdků pokroku vedoucí k naší likvidaci.“ Namítl pobouřeně.

„Ach, můj milovaný Felixi.“ Povzdechla si kněžna: „ Já dobře vím, jak moc ti dnešní situace vadí, ale snažně tě prosím, vyhýbej se raději politice. V životě jsou přece mnohem hezčí a důležitější věci než je politika, ta již mnohému před tebou zlomila vaz.“

„Kdo jiný se má tedy za zájmy šlechty postavit, když ne jeden z jejich řad?“ Otázal se podrážděně. „ Drahý, dělej jak rozumíš. Já jsem vyslovila na věci jen svůj názor.“

„Co jsi to před tím říkala?“  „ Že jsou na světě hezčí věci.“ Úsměvem zakryl svou nevoli nad varováním kněžny a vášnivě ji políbil.

„Máš pravdu a hlavně mnohem příjemnější. Zanechejme tedy politikaření a věnujme se příjemnějším záležitostem!“

Příštího dne z rána se chystal kníže k odjezdu. Kněžna jej přemlouvala, aby ještě pár dní setrval. Kníže, i když s těžkým srdcem její lákavou nabídku odmítl s tím, že má starost o své panství, ale jak to bude jen trochu možné, tak za ní přijede. Kněžna nepřikládaje svým slovům velké váhy, podotkla: „Felixi, jestli budeš něčeho potřebovat, tak víš, kam se máš obrátit.“

„ Tisíceré díky, ale doufám, že nebudu nucený využít opětovně tvojí dobroty. Vždyť jsi pro mne již tolik vykonala!“  Ještě se naposled objali a kníže se vyhoupl na koně, kterého před chvílí přivedl štolba ze stáje. Před večerem kníže dorazil do rodných Křížanovic.

Příštího dne po slavnostním přivítání se sešla rodinná rada, aby projednala úpravy Hradeckého zámku. Matka knížete Felixe kněžna Eleonora navrhla, že bude nejlépe, když konečné rozhodnutí o rozsahu úprav padne přímo na místě samém. Kníže Felix s matkou ve všem souhlasil a snažil se o to, aby se návštěva Hradeckého zámku uskutečnila co možná nejdříve.

Týden po svém návratu kníže s matkou navštívili Hradecký zámek. Při jeho prohlídce byl kníže mrzutý a zhola nic se mu na zámku nelíbilo. Hlavně mu vadil empírový sloh v napoleonském stylu. Přesvědčil matku, aby se přestavba uskutečnila v německém duchu. Úpravy zámku trvaly několik let. Krátce po jejich ukončení zemřel Felixovi otec kníže Eduard, což v mladém knížeti zanechalo hlubokou stopu. Převzal po zesnulém otci hradecké panství, ale místo správy svého majetku, věnoval svůj čas více politice. Na Hradci zastihlo knížete pozvání na sjezd konaný ve Frankfurtu nad Mohanem spolu se žádostí, aby na něm zastupoval Ratibořsko. Sjezd byl svolán na 11.dubna l848. Hlavním bodem jednání, bylo vytvoření velkoněmeckého císařství, které by zahrnovalo všechny pobaltské státy včetně Rakouska Uherska. 

 

Smrt knížete: Kapitola III.

Frankfurtského sjezdu se zúčastnila zejména německá a pruská elita, i když také byli přizváni hosté s okolních států, kterých se sjednocení týkalo.

Mezi jinými pozvání na sjezd obdržel i František Palacký, aby na něm zastupoval český národ. Palacký se sjezdu nezúčastnil a svou písemnou omluvou dal dostatečně najevo svůj nesouhlas s jeho programem. Zastával s mnohými vlastenci nesmlouvavý protiněmecký postoj a usiloval spíše o sjednocení slovanských národů, na rozdíl od německých národnostních menšin, které měly pochopitelně opačný názor. Kníže Felix strávil většinu života pod německým vlivem takže mu české národnostní cítění naprosto nic neříkalo.

Tvrdě při svém vystoupení na sjezdu obhajoval německou myšlenku a všechno to, co by se vymykalo tehdejším zaběhnutým zvyklostem, pranýřoval. Nesmlouvavě se také stavěl proti zrušení nevolnictví. Mnohé jeho názory pobouřily i některé účastníky sjezdu, ale hlavně prostý lid v ulicích. Jeden z největších zastánců názorů knížete, byl generál Auerswald. Generál nejen, že knížete v jeho názorech podporoval, ale v mnohém byl ještě daleko radikálnější.

12.června toho roku vypuklo v Praze povstání, které bylo záhy krvavě potlačeno. Kníže Felix tři měsíce po této události navštívil Ratibořický zámek. Kněžna Dorotea na něj opětovně naléhala, aby zanechal politiky. Čím více se vyvíjela situace v neprospěch šlechty, tím více byl kníže ve svých názorech neústupnější. Rovněž jeho poslední návštěva u Dorotey při cestě do Frankfurtu neskončila zrovna šťastně.

Kněžna jako by tušila nebezpečí, které Felixovi hrozilo, snažila se ho od plánované cesty odradit, ale marně. Ve Frankfurtu nad Mohanem měl kníže schůzku s generálem Auerswaldem, aby se domluvili na dalším společném postupu při prosazování jejich nebezpečné a neprozřetelné politiky.

Nedaleko místa jejich setkání je napadl rozvášněný dav. Těžce raněný kníže, dříve než byl davem nemilosrdně sražen k zemi, zahlédl vedle sebe pestře zbarvené sukně cikánky. Srdcem mu projel jako nůž její nenávistný pohled. Sklonila se nad ním a zvolala: „Má kletba tě dostihla a tvoje bezcitná duše nenalezne klidu, ani po tvé smrti!“

Krátce na to, i přes poskytnutou pomoc, které se knížeti později dostalo zemřel.

Jeho poslední myšlenky patřily milované Dorotee, které na smrtelném loži odkázal hradecké panství.

 

Tajemné kroky: Kapitola IV

Následujícího dne, časně zrána po této tragické události, vyšel zámecký zahradník za svými povinnostmi do zámeckého parku. Přemýšlel o drobných úpravách, které ještě zbývaly v parku dodělat. Náhle jej z myšlenek vytrhly rázné blížící se kroky, ale ať se snažil sebevíce příchozího neviděl. V čerstvě nasypané mramorové drti se na chvíli objevovaly mělké šlápoty, které v zápětí mizely. V momentě, kdy vyděšeného zahradníka tajemné kroky míjely, zvedl se ostrý studený vítr, který jej odhodil stranou. Za chvíli všechno ustalo.

Když se zahradník vzpamatoval, začal se pro jistotu, že se mu to jenom nezdálo štípat do tváří. Dále již v cestě nepokračoval, otočil se a běžel zpět na zámek. Cestou přemýšlel, jak jen tu příhodu vrchnosti vysvětlí, aby se nestal terčem posměchu. Udýchaný zahradník doběhl k bráně zámku a aniž by otřel své zpocené čelo, chopil se klepadla a bušil jako pominutý. Trvalo hodnou chvíli, než se zámecká brána otevřela. S mrtvolnou zsinalostí ve tváři vrávoravým krokem mu vyšel v ústrety komorník.

Zahradník při pohledu na něj, na svůj neobyčejný zážitek rázem zapomněl a zvolal!

„Pro pána Boha Franci, co se ti stalo?“ Komorník bez odpovědi, jako by nebyl přítomen duchem, zíral tupě před sebe. Trvalo dosti dlouho, než ze sebe vykoktal co se mu vlastně přihodilo. Vyprávěl o tom, že aniž by se vrata zámku otevřela, objevil se před ním kníže Felix. Na poklonu nereagoval, kráčel mlčky ke svému pokoji a tam se mu ztratil ve zdi.

„Vím, že to zní neuvěřitelně, ale asi již nikdy nezapomenu ten děsivý výraz v jeho tváři. Ještě teď mi běhá mráz po zádech.“

Zahradník pověděl komorníkovi o tom, co se v parku přihodilo jemu a nevěřícně kroutil hlavou: „To přece není možné, vždyť mladý pán je touto dobou ve Frankfurtu!“

Komorník vyhrkl: „Ale co když knížete potkalo nějaké neštěstí a jeho duch nám to přišel oznámit? Je přece hodně tajemných věcí mezi nebem a zemí.“

Zahradník se pokřižoval. „Pán Bůh s námi a zlý pryč!“ Za několik hodin po jejich rozhovoru dorazil na zámek z Frankfurtu posel, který jejich chmurné domněnky potvrdil. Zanedlouho oba aktéry této tragické události stihla těžká choroba. Záhadně skonali ve stejný den.

Od těch dob se pravidelně na výročí smrti knížete v prostorách zámku otevírají samy dveře, které provází ozvěna tajemných kroků. Tyto tajemné události lidé nazvali Felixovými dny. Jenom jednou se stalo, že chtěl správce zámku pravdivost těchto událostí vyvrátit.

Nechal se na výročí Felixovy smrti zavřít do zámeckých prostor. Ráno jej nalezli k smrti vyděšeného a nikdy nikomu neprozradil, co se tu noc na zámku odehrálo.

Je známý i případ, který se stal nedávno. Při rekonstrukci Hradeckého zámku, bylo nezbytné veškerý depozitář přestěhovat na zámek v Raduni. Říká se, že kam se stěhuje obraz knížete, následuje ho i jeho duch. Na zámku tou dobou provázely hlavně studentky, které si potřebovaly nějakou tu korunu přivydělat. Nastalo období Felixových dnů. Byla zrovna neděle a poslední návštěvníci ukončili prohlídku. Zámek osiřel. Po ukončení prohlídek, měla průvodkyně povinnost řádně zkontrolovat a uzamknout zámecké prostory. Dívka jako obyčejně prováděla kontrolu zámku, když minula obraz knížete, zaslechla za sebou kroky. Zrychlila, ale kroky za ní zrychlily rovněž. Cítila v zádech, že ji někdo pronásleduje. Vyděšené děvče se dalo na zoufalý útěk, vyrazila ze zámku a rychle za sebou uzamkla hlavní bránu.

Ten komoří měl přece jenom pravdu. Jsou ještě mnohá tajemství mezi nebem a zemí.     

Autor povídky: Vilém Vožda

Oficiální stránky MěÚ Hradec nad Moravicí